Seděli na okně sýkorka a vrabec
a já měla dojem, že rozumějí životu víc než já,
kroutili hlavou jakože já jsem ten blbec,
seděli, dělali povyk a klovali do okna,
a vážně to asi bylo tak.

Sluníčko dnes pěkně hřeje,
Pan Goldflam se z dálky směje.
Rychle běží s aktovkou,
Zalesněnou Stromovkou.

Byl to můj největší hřích,
žít v nevinnosti a lžích,
s poselstvím ve svých zmatených očích.
Jako to nenápadné kvítí podzimní,
na čem nyní záleží je, jak jsi upřímný.

Umírat touhou znát odpověď
na všechna proč;
brouzdat a bloudit v nepoznání,
když vše se mění znenadání

Leskly se jako vzácné perly,
jako slzy stékající po tváři,
po tváři vyschlé steskem,
leskly se stékajíce po hladkém skle.

Ze všech nejtajnější pro mé pochopení
Nevinný výraz v očích zasněných
Na ty nejtajnější místa zavlečení
Spoutaný v náruč rukou milovaných

Křik uvnitř těla zní jako píseň života
Kterou má hlava plná střepů ráda poslouchá
Pro některé je na zemi málo místa

Jsi princem z pohádky,
já znám tvůj hrad,
víš, co jsou to hádanky,
s tebou mám vždy chuť se smát.

Sny se rozplynou, zahynou.
Proplouvají ven, skrze mých ran.
Už byl dokonán.
Ven, ven přes srdce popíchané láskou,

Z oblak slétnuvší
Modrá pírka
Tvé oči zakryjí
A v jedno splynou