Seděli na okně sýkorka a vrabec
a já měla dojem, že rozumějí životu víc než já,
kroutili hlavou jakože já jsem ten blbec,
seděli, dělali povyk a klovali do okna,
a vážně to asi bylo tak.

Černá očka se leskla jim – ti čiperové!
a já měla v duchu na ně zlost,
že smějí se mi do oken
a připomínají mi minulost.

Však to byl jen můj tichý sten.

Tmavomodré nebe rozpuštěné mlhy,
úsměvy z dětství a vzpomínky
v náruči zapomenuté něhy
volá zpět už ne hlas maminky,
leč těžkopádně kráčející mus.

A oni ne, ne ti dva, co tu poskakují,
jen cit poníženosti pudu je tu drží,
oni jen žijí, snad pro radost, nic nemusejí
a já je haním za drzost
a jako kritik neuspěji.