Přehouplo se poledne
Přes hřbitovní branku
Máš na srdci ode mne
Krvácející ranku.

Láska k nim přišla na jaře a nebyli oba už hloupí
však co pár vrásek znamená, když do srdcí láska vstoupí.
Láska k nim přišla nejistá, zažehla mohutný plamen,
dvě srdce spolu teď ťukají, říkají: „není z nás kámen“.
Láska k nim přišla pomalu, dlaň s dlaní teď tiskne se k sobě,
nikdo z nich dávno nedoufal – jsi navždy ve mně, já v tobě.
Láska k nim přišla – ať zůstane, přinesla tiché štěstí
prosím, ať po ní nezbudou zoufalé slzy v dešti.
MarAl

V tom přítmí baru
Zapomínám tvou krásu víček
Když očima bodáš srdce
Leccos máme od sudiček
Leccos získali jsme postaru.

Tolik srdcí naposled sevřených
leží dnes na kolejích
pláčou a ďáblův smích
já slyším v ozvěnách
a není to nic než ohlušující prázdnota
a bolestná tichost

Závoje z citů, pohádka bez konce.
Tolik je něhy v závoji na očích.
Svíce jsou zhasnuty, Ty ležíš v peřinách.
Slyšíš to ticho, jsi jeho ozvěna.

Byla jsem Tvou vílou- vzpomínáš?
Když hřály mě paprsky slunce
Ve Tvém naručí a já přála si být Tvou co to jen stačí.

na úpatí hor, kde nehasne slunce,
v náruči všeobjímající záře,
vždy nepoznané a čisté hledám
a nalézt jiné nemohu,
neboť nikdy nebylo to, co bude,
a co bylo, již nepoznám

Lásko, kde jsi a jakou máš tvář
Touho, kterak srdce otevíráš
Ač cítím, stále tě nevidím
Nežiji sebe, prožívám světa stín.
Lásko, otevři pro mne i světu náruč svou

Když déšť Ti smáčí vlasy
Blíží se smutek asi
Když nebe hořce pláče
Choulíš se jako ptáče

konsternována rájem trnů,
toliko snů skryto v každém ostnu tom,
ne nenarážím na tmu těch všedních dnů,
jen líbí se mi novost, zkrat a jejich zlom