Né, na tohle jen slova nestačí!
Nelze to popsat lidskou řečí!
Je to něco nevysvětlitelné.
Je to něco tak ubíječně kouzelné!

Zmatek a nerovnováha mezi zlem a dobrem.
Pocit nepopsatelný lidským slovem…
Je to když hrnou se ti slzy do očí
a přitom máš chuť‘ se smát!
Je to jakoby si poprvé zhlédla svět
a přitom mával sekerou kat.

Připadá ti vše, jak bys to už zažil.
Cítíš se jak v cizí kůži.
Nemáš chuť‘ přemýšlet a čas abys svá slova zvážil.
Umíráš a při tom chceš vyřvat ze sebe všechnu tíži!

Je to smutné, ale je to tak,
Jsem filmový maniak,
své dny trávím u obrazovky,
filmů viděla jsem už stovky.

Každý je jiný,
každý kouzlo má,
každý ti svůj příběh povídá.
O lásce silnější než život,
o smutku, zlobě,
co hledá milost.
O víře a přátelství nezlomném,
mému přání
tak moc podobném.

Pravý život však jiný je,
člověk zdarma nic nedostane.
Láska a přátelství
jsou jen slova,
štěstí je pouhá náhoda.

Kolem jsou lidi,
co si hrají na lásku,
bojím se, že jednou
sundají svou masku.

Tentokrát na Edvinovo speciální vyžádání. Pořád se konec zdá blízko. Ale to jediné, čím si můžeme být jistí, je to, že je pořád blíž. Blíž než před dvěma dny, blíž než před minutou. Ten stroj už krvácí. Osten jenž ho protnul je čím dál blíž jeho srdci. Chvěje se, cítím jeho slabost a smrtelné zoufalství. Je to vidět v tisících jeho prázdných očí, v černi jeho milionů žil. Ví, že krvácí. Chci věřit, že vykrvácí brzo. Moc tomu chci věřit...

Neplakej, neboj se,
jsem tu zase s tebou,
objímám tě zase,
snad je to v nás obou.

Proč se trápíš,
tvé ruce se třesou,
pocitům se bráníš,
kde jsou city, kde jsou.

Nehraj si se životem,
já tě mám rád,
snad se zase najdem,
setkáme se mnohokrát.

Bojím se o tebe,
anděli můj jediný,
když jsem pořád bez tebe,
život můj je jiný.

Neplakej, neboj se,
jsem tu zase s tebou,
objímám tě zase,
snad je to v nás obou.

Snad je v nás obou,
ten věčný cit chvění,
jizvy se zas mění
a rány se zas rvou.

Proč nepřestane to pokušení,

Všichni odchází, opouští mě.
Ptám se kdo tady semnou zůstane?
Každý ode mne odchází dál cestou svou,
o chvíli se můj život utopí prázdnotou!
Snažím se být silná, nechci jim bránit.
Jenže je také nechci nechat ode mě odejít!

Všichni odchází, zůstávám sama,
já plus můj prázdný byt který objala
chladivá zima. Už neslyším hlasy ozývající se
v mém domě, mé návštěvy se omezují v ptáčka
na stromě. Samota začíná mi stoupat do hlavy
nač je svět bez lidí a úsměv bez zábavy?
Byt bez nájemníků, rodina bez příslušníků?

Čekal jsi trpělivě příteli
A díval se, jak ztrácím duši
Slepě ji nechal, ať se oddělí
Bůh ví a ďábel jen tuší.

Proč pozdě hladím tvář mámy
To hloupé slovo včas
Nehojí rány
Hluboko v nás.

Čekal jsi trpělivě příteli
Svět je smutný lučištník
Musí a nechce zastřelit
Poslední létavce milování, jež touží žít.

A tahle noc dobíhá
Pomalu k ránu
Podivná je se životem hra
Nevzbudím se, vstanu?

Aby další večer orodoval
Za ztracence pod barem
Z knihy života někdo stránky vytrhal
A tak se chlácholíme, obalem.