Lásce se psaly védy
Chci se podívat
Naposledy
K nebi.

V rozbředlém šatu
Umírající hvězdy
Předčítá náhoda slova bez obratu
Nenarozeným dětem.

Jež jsem pohřbíval
V litrech lidského jedu
Bůh se jen tiše smál
Slepotě.

Pak náhrobkem trnovník
Nechtíc se stal
Neutichá křik
Padlého podzimu.

Lásce se psaly védy
Chci se podívat
Naposledy
K nebi.

Kde jste? Nemoci? Sešlosti?
Jsem přibit na kříži věčnosti
Já žít budu věčně sice
A přitom nežít nikdy více
Jak parazit
na bývalém druhu svém
Jak zlá houba
napadající stromu kmen
a pak ho hubíc
Já nespatřím víc
Slunce zář,
jeho teplo na tváři neucítím.
Žít jak v kalamáři
Ve tmě tak černé budu já
Má duše sic pomalu umírá
Avšak žít budu tu po věky
Podobně jako proud řeky
Jehož duše - voda –
pomalu vysychá
Ale stopu - koryto –
tu zanechá
tak i duše má mě opustí
Jsem přibit na kříži věčnosti.

Na sebe přehodil černý plášť
na hlavu narazil cylindr.
Spěšně popadl deštník,
ale zášť ho mrazila stále.

Vyrazil nonšalantně do ulic
a spěšně prošel kolem
žebráků a sexu chtivých dam,
jež ho měli za dobrého přítele.

Několik z nich
se zase postavilo na nohy
jen díky němu a jeho vlídnosti.

Vběhl do postranní uličky
a tam zmizel.

Černý muž z postranní uličky
odkud nikdy nevyšel.

Armin The Crossman

Přišel posel, jako anděl vypadal
povídá :,, Bůh si pro tě poslat dal!"

Chytil mě za ruku, vláčel mě nahoru,
pomalu zvedal nebeskou závoru.

Vtom se mu vytrhnu, a jsem zase zpět
ležím v trávě objímám svět.

Posel se vrátil, že má své příkazy
hlavu mi zvrátil do podivné grimasy.

Vidím své tělo, leží a spí
nikdo nic nezmůže, prah na něm lpí

Poslední pohled zpět, jedno vám řeknu
nechtěj te vidět své tělo v rakvi ležet.

Sleduju tabuli, padám, nevnímám
Paní profesorko, pro boží lásku
Zatracen třesu se, chřadnu a usínám
Nenuťte mne naslouchat vašemu hlásku
Co duši mi trhá jak kůži břitva
Do oken už staletí déšť buší
Do konce týdne čeká mne pitva
Já k smrti se unudím
A upadnou mi uši

Pomalu usínáš
Vytrácí se Tvá myšlenka na mne
Umírá jako stáří a večerní otčenáš
To tma strachu vládne.

Chci Ti psát o květině
Co dávno vložil jsem mezi knihy
Srdce mé jsou prázdné síně
Vdechující existenci nezměrné tíhy.

Tys přišla v poslední vteřině
Rozpustit ironii
Živořící o chlebu a o víně
Zaslepený pohled v sebe, jak žiji.

A neměl bych
Vložil jsem květinu lilie
V knihu knih
A ona nežije.

Teď je Tvá, milovaná
Nerozkvete, neodkvete
Vis maior je slepá vrána
Nad popravištěm, zítra se splete.

Vysílám k tobě dva slova na křídlech andělů…
nejupřímnější pocit, který neuslyšíš.
Snad se ti vkrade do tvých snů
avšak jen slova, mně neuvidíš…!

Vždy se říkalo, že nikdo není dokonalý.
Tys to překonal.
Překonals všech očekávání a já?
Mně jsi nejkrásnější dar přenechal!

Dar doufat v neuvěřitelné a snít
o věcech ze sektoru ,,přísně tajné‘‘ .
Snažit se zdokonalit se, abych v tvém jasu neuhasla
a užívat si života, abych ani sekundu nepropásla!

Tys mně naučil žít…!

Chci žít. Jenže jen s tebou.
Nechci se probouzet s představou,
že tě nikdy neuvidím.
Znám tě více než všichni další
a přece nevíš kdo jsem.
Jsi mým kouzelným andělem
a svítící hvězdou.
Jsi jediný důvod, který vysvětluje
existenci mou, jenže proč?
Když se nikdy nepodívám do těch
nejnádhernějších očí na tomto světě?
Když neuslyším tvůj hřejivý smích o síle
slunce v létě? Když nikdy v mém životě
nebudu mít šanci slyšet tvůj hlas,
jenže i jediný pohled se mnění v bezodchodnou

Snad pro strach ze samoty
Proséváme naše vztahy
Láska je oděná do nahoty
A jen sbírá slova od podlahy.

A já se táži
Zda zůstat mám
Dávno nás pohled v jezero neodráží
Pak vlastní dokonalost stává se pouhý klam.

I to tvé sbohem proklínám
Lehce nadnesené nad oblaka žárlivosti
Bůh se šel opít kdo ví kam
Kdo se teď jeho role zhostí?

Myšlenky jsou náhodní hosti
Na špacíru za kasárnou
Zůstaly řeky a prázdné mosty
Pro naši pohádku, ach tak marnou.

věnováno Sluníčku

Diamanty na obloze září
A já už je nechci
Netoužím po jejich kráse
Konečně jsem prohlédla
Umělý jas libých tvarů

Mnohem víc si vážím
Ikon v chladném kostele
Lesknou se, když slunce svítí
Úplná nádhera, věřte mi
Jen běžte se podívat
Už po staletí tam se svou krásou čekají

Těší se ze své obyčejnosti…

želvička