Je jednoduché přestavit si,
jak bychom chtěli žít,
těžší je pak to uskutečnit
a v životě šťastní být.

Život je samá záhada,
samé překvapení,
soužení a utrpení,
nakonec vše, co jsme
pracně budovali padá.

A přece je tak jednoduché vyslechnout,
pár věcí si uvědomit,
stačí říct ta kouzelná slůvka,
která dokáží vše napravit
Promiň ... Děkuji ...

Barbora Janků

Mám ráda luční kvítí,
to kvítí, co voní s větrem.

Slunce na ně denně svítí,
svítí na cestu světem.

Mám ráda hudbu tekoucí říčky,
té říčky, co pluje lesní tmou.

Šišky jak bodlavé špičky,
špičky, co do těla se ti zabodnou.

Mám ráda zpěvné ptáky,
co klapají svými zobáky.

Hřiby, co voní po jehličí,
stromy, co se do slunce tyčí.

Mám ráda barvy světa,
vůně, tvary a správná věta.

Mám ráda ten můj život,
cítím já s ním.
Verčík

Podej mi ruku a pevně stiskni
navěky,
s úsměvem přijdi mi naproti
v ústrety,
a buď mým světlem v temnotách,
v trápení,
já budu zas tvojí jiskrou a to se
nezmění...

Buď mým okamžikem v stříbře
lesku,
i okamžikem dnešních
zítřků,
andělem na cestě k nebeský bráně
v oblacích,
pevným, jasným slovem, co se zpět
nevrací.

Moje motlitba, štěstí rozptýlené
po světě,
nic a přesto všechno na týhle
planetě,
Buď mi přítelem, rádcem, nejmilejším
člověkem,
se kterým můžu prohlásit: „My se
nespletem!!!“

Je jedno město coby netvor
Z lidské masy, železobetonových kostí a chladné, asfaltově lesklé kůže s póry zaplněnými nedopalky cigaret a štukovým make-upem s třpytkami slídy.Třpytícími se až na zelených ňadrech kopců.
Město psích tagů na pneumatikách starých škodovek
Město s dýchacím otvorem na každé střeše.Město s bolavými místy skládek a jizvami silnic.
Poseté pigmentovými skvrnami z kalné dešťové vody.
Kde lidé
Coby krvinky tečou po chladných chodnících
A já se jdu okysličit do sklípku

Nemáš v sobě vinu
nehledej marně
svítání cloní stíny komínů
vznášejících se, jednotvárně.

Přátelství
to se neprodává
kupec ke krámku netrefí
a tvá duše, víc mi dává.

Nemáš v sobě vinu
jen čisté úmysly
kveteš v říjnu
svět zlý, na něj nemysli.

Nemáš v sobě vinu
jsem jediný
co k tvému srdci tíhnu
i když já, nejsem bez viny.

Existence je absurdní
Jo? Tak proč mě bolí hlava?!
Chodíme v kruhu
Vole, ale fakt, bolí jak kráva

Všechno je otázkou mysli
Představ si, že už jsi uzdraven
Aha, hmm, vidíš tu pixli?
Jo
Podej ji sem, je v ní paralen

Být rovná se být vníman
Fajn, teď zavři okno, je tu průvan
Představ si, že není
Je
Jsi přízemní!
Mám hlad

Když opravdu chceme, dokážeme všechno
Chcu ženskou, co má všecko jak se patří…
Neklepalo?
Jo, to jsou funebráci
S rakví

Dobré ráno, trávo rostoucí,
dobré poledne, řeko tekoucí,
dobrý večer, člověče žádoucí,
dobrou noc, tvore hynoucí.

Dobré ráno, trávo rostoucí,
cítím tvou něhu, vzduchem se line,
jak klubko vášně krví plynoucí,
v nedobrém člověku nezájem hyne.

Ach, trávo rostoucí,
proč zelení oplýváš?
Kapky slz tekoucí,
proč raděj neskrýváš?

Dobré poledne, řeko tekoucí,
vnímám tvou svěžest, vzduch jí oplývá,
jak nasládlost révy polem se vinoucí,
v hrubosti měst zpátky zahýbá.

Ach, řeko tekoucí,
proč čirá plyneš?

Láska je milá,
láska je velká síla.
Láska je tréma,
láska je mezi náma.
V lásce je i bouře zlá,
v lásce svítí i luna snad.
V lásce padne i strach,
v lásce se musíš i někdy bát.
Láska je v nás,
láska je všude kolem nás.
RT

Nevím, jestli jsem ráda.
Už se vůbec neraduji z radostí,
ze kterých jsem se dříve radovávala!
S malých lidských radostí…
Že by to bylo ovlivněno tím pytlem starostí?

Neraduji se z ničeho tak jako dřív.
Že vysvitlo sluníčko a napadl sníh.
Ani z věcí u kterých bych jindy skákala metry vysoko!
Však hlavní je nedat nic najevo.
Tvářit se šťastně aspoň na oko.
Aspoň, abych oblouznila ty, které by to mohlo mrzet.
Ale mým nejbližším už to musí pomalu docházet…

Už mně netěší že dýchám. Že vidím. Že žiju!

Nálada, zlý květ
posazený na lodyhu krásných momentů
smíš zůstatek času probolet
a hlásat peklo jako osvětu.

Na displeji zbývá konečná
částka zaokrouhleného snění
budoucnost ač bezděčná
vymlouvá se na zpoždění.

A Ty jsi vroucí nádech azuru
jen scházíš, já potřebují obejmout
je fádní opěvovat naší umělou kulturu
když nabízí šibenicí za možnost procitnout.

Nálada, zlý květ
posazený na lodyhu krásných momentů
smíš zůstatek času probolet
a hlásat peklo jako osvětu.

Odejděte na chvíli všichni za své prahy