Zdál se mi v noci sen,
a ty jsi byl v něm.
V tom snu jsme byli spolu,
a dívali se z výšky dolů.

Pohlédl jsi do mých očí,
tak,že hlava se mi z tebe točí.
Srdce mi bije jak o závod,
kolena se třesou.

Při pohledu na tebe mám pocit,
že se dívám do nebe.

Tvá krásná tvář, tvé rty jemné,
chci, aby mě zahalily do tmy temné.

Spolu pak budeme hledat světlo,
na tomto světě.
Budeme toužit po odvetě.

Ptáš se proč?
Těžká to otázka!
Když v tom vězí láska!
Láska čistá jako anděl,

Co je tohle za svět
Kde andělé musí vždy jen umírat
Mizí jako kapičky rosy na slunci
Ten, jenž měl při mně stát
Zůstat
Když prosím o radu
Padám jako dítě na bradu
A tu náhle nejsi
Zmatené cupitání podél omítky
Snažím se nahmatat pevný bod
Slzy jsou bez výtky
Jen prosbou o život
Tvůj.

Jen stínem dá se lámat černé bělaví,
co s touhou v klíně ladně usíná.
Jen s listem mysl nerezaví
a pouť do mysli začíná.

Jen s listem plným myšlenek,
či náznaků jež plují.
Jen s niterností navenek,
jen s městem v rodné sluji.

Stínohra cechu zatracených
šeptá slastně
"k nám jen pojď".
A odpověď,
ač polohlasně
zní "Ne! Má stínohra je pouť."

Až zmizí stíny z bělaví
a síla jejich zvadne,
naposled poslechni si pána Stínohry,
neb mrtev k zemi padne.

Chybí mi slova
Za která dala by se schovat
Citová bída
Láska je apatrida
Kulhavé vztahy
Hněv, co baví
Ruská ruleta
Roční období bez léta
Jablko bez jádřince
Okvětní lístky
Co padají za okraj Tvého límce
Chybí mi slova
Za která dala by se schovat
První pohled vzplál k tobě
Toužil jsem se zamilovat
Nezůstat sám
V jednom hrobě
Ovinut myšlenkou
Že jedinou milenkou
Věrnou
Zůstala poezie.

Pláču i běduji, kde smutek létá,
nacházím jen plaché dojmy…
Necítím, nevidím, nevnímám pojmy.
Jak jen se z lásky lidé léčí?
Jak jen se nemocným lidem vzlétá?
Vždyť nemají křídla,
vždyť pijí z vřídla
Jak se jen vznésti do oblak ?

Rad je naoko plný svět,
každý kout hýří nadějí,
jak ale poponést vlastní blouznění,
jak vidět oblohu ve své prý modři?
Kde mají nemocní sehnat masti?
Jak mají choří se uzdravit?
Jak, když se postí?

Nerušeně mohu
Probdít noc
Ohraná loutka polehává v rohu
Zavolá o pomoc
A tím mi naznačí
Jak milovat v nádražním bufáči.

Když tu ve tmě haly
Rozhoří se sirka poslední
Kravál vlakových souprav v dáli
Vetřelý a nevšední
Táhne mne ze spacáku
Jako bych snad patřil do některého z vlaků.

Čepelí otvíráku
Sevřenou pevně v dlani
Kvete nedůvěra nás, tuláků
Když na snídani
Zůstává zem pohozená do špíny
Ach lásky, jste jako ostré bodliny.

Lehčí by bylo zemřít bez vzpomínek.

praží slunce na přes vysokou hřbitovní zeď a na starobylé hroby a starobylé stromy, lidé smutně zalévají květiny na hrobech,
na hrobech s vyrytým stejným příjmením,
kořeny stromů sahají pod náhrobky a pohlcují zažloutlé příborové nože a rozkřehlé mísy zaklopené žulovou deskou se zrezlými masivními madly
tož podivná galerie soch,piet,mramorových kubusů,
na nichž radostně kvetou květiny veselých barev
aby umírnily smutek pod nimi.
Pozlátkovaná písmena hoří sluncem
Až do té doby

Představte si…otevře se brána.
Ta brána nebude zářit
třpytem hvězd.
Naopak žár z ní bude sálat
a plameny budou divoce šlehat.
A já už teď vím, že až se otevře,
budu mít vstupenku zadarmo.
Projdu bránou bez problémů.
Všichni totiž ví, že patřím dovnitř.
A patřím na samo nejspodnější dno!
Tam budu stát v koutě
a dívat se nahoru na lidi.
A budu jim v duchu našeptávat,
ať nejsou tak zlí a ješitní,
protože jinak skončí u mě dole.
Setkáme se v pekle, přátelé!

Zhasínám světlo, nechci vidět.
Ztlumím zvuk, nechci nic slyšet.
Koušu si jazyk, už nechci mluvit.
Polykám krev, víc nechci pozřít.
Zaléhám, nechci nikam jít.
Usínám, už se nechci probudit.

Poupee

Vysychá poušť
i květiny zde zmírají
začínáš se bez stínu kácet
naše pohledy ve tmě marně se shledají
když namísto svátostí
uctíváme kalkulace.

Tichounce zní volání
v dunách zmatené přešlapování
tuží obtahuji svou duši
snad chytnu tvar
neztratím poslední šanci
nebýt stár.

Nezakouše mizérii
zpackaného živoření
srdce nosím jako vzteklou zmiji
a kus lásky na šňůrce
přívěsek na klíče
co vlastně láskou není.