Venku větřík poletuje,
oznamuje: "Zima tu je!"
Meluzína kvílí smutkem,
každý bloudí se zármutkem.

Na obloze plné mraků
poletuje jen pár ptáků.
Ve vzduchu je cítit chlad,
snížek začíná už padat.

V krbu oheň poskakuje,
pěkné teplo nám daruje.
Zachumlat se k němu smíš,
o šálku čaje jen tak sníš.

Realitu pustíš z hlavy,
domek v horách je ten pravý.
Poskytne ti klid a mír
a ty můžeš tiše snít.

Vánoce jsou za dveřmi,
vedle sebe slyšíš: "Věř mi.
Letos bez shonu a stresu
a krásný dárek ti donesu."

Jak rostlina začínáš uvadat
Toho pocitu létat
Toho se už asi nezbavíš
Prý tu hranici nikdy nepřekročíš

V hlavě ti pořád dokola zní
Písnička tvého života
Zbav se jí, vymaž, pryč sní

V koutu sedíš, do rukou stéká pláč
V hlavě slyšíš, píseň je tu zas

"Cestujem bílým autem po světě neznámem
Jedem, pěšky to nezvládnem
Po hezkých krajích je zas strach
Jak se někam dostanem, kam půjdem a tak

Z kopce rychle sjedem po čáře bíle
S jedem, jinak to nepůjde
Až se rozvíří bílej prach
Co zas někdy podniknem, co vemem a tak

Lístek krásné růže,
kterou jsi mi dal,
už dávno opadaly,
však v hlavě mám tě dál.

Vzpomínám na chvíle,
když smáli jsme se spolu.
Teď v srdci smutek mám
a hlavu svěšenou dolů.

Byl jsi pro mě vzduchem,
bez něhož nelze žít.
Čistou živou vodou,
kterou chci stále pít.

Vypařil ses náhle
jak obláček vodní dýmky.
Zbyl mi jen plyšáček
a na tebe vzpomínky.

Byl jsi docela vysoký,
já zas malinká myška.
Přesto nám dvěma nevadila
naše vzájemná výška.

Byli jsme dva protiklady
jako noc a jasný den.

Ach Bože vyřvala bych do světa svůj vztek,
ale řekni co mi to pomůže?
Křikem stejně nic nevyřeším,
a zase zbude mi jen brek.
ty chladné a slané slzy dotknou se mé kůže,
ale srdce tím nevyléčím.

Tak řekni mi co mám dělat,
ty vševědoucí koukni konečně sem k zemi,
protože já s tebou ksakru mluvím!
Vím, že odpověď musím hledat,
každý dne se na světě něco mění,
ale já o tom vůbec nic nevím.

Tak mi do prdele aspoň trouchu napověz,
sešli mi jedno blbé znamení,
protože už opravdu nevím kudy jít.

Měsíc se skrývá za mraky,
bílý jednorožec na poli stál,
a já najednou taky.
A čekal. čekal na mě,
Šla jsem za ním,
zlehka se tomu tvorovi klaním.
Pozve mě na projížďku, na svém hřbetě.
Rozběhl se, nevím kam, zanesl mě ke hvězdám.
Pomrkávaly na mě, vlétly mi do vlasů,
slyšela jsem tisíce různých hlasů.
A můj rytíř nedaleko stál,
svůj pohled, ke mně upíral.
Jednorožec zářil do noci,
v té chvíli, nebylo mi pomoci.
Rozpřáhla jsem ruce,
vzlétla ke hvězdám,
však jednorožec a rytíř už nebyli tam.
Hvězdy mě obklopily,

Chýlí se k večeru
V naší hře další karetu neberu
Schází mi jistota
Má nahota
Co jsem Ti věnoval
Snad nebude putovat dál.

Jako černá růže kvetu
S duší provinilce
Prázdným rubem dlaně
Čekám tady
Na Beretu.

Stráně naších dlaní
Jako mapy světů
Na počkání
Dostaneme sexuální hrátky
Minulost s budoucím časem
Nedá se vzít zpátky.

Jako černá růže kvetu
S duší provinilce
Prázdným rubem dlaně
Čekám tady
Na Beretu.

V temné chvilce
Lámu třísky příběhů
Za trochu tepla
Alfu i omegu
Lživé pravdy když chceš

Stojím nahá u okna a sypu cukr kočce na hlavu.
Připadám si zvláštně.
Opakuju dokola TY A JÁ, TY A JÁ, TY A JÁ.
Jako by ta slova už měla jiný význam.
Kočka se snaží utéct, ale marně.
Tlačím ji k parapetu a hladím po hřbetě.
Zatíná drápky do dřeva. Bojí se.
V pokoji voní šeřík. Na stole se převrhla svíčka.
Nevnímám to.
Hoří ubrus. Oheň už olizuje židle.
Dál mučím toho chudáka.
TY A JÁ, TY A JÁ.
Kocour se mi vysmekl, zbabělec!
Plameny ošlehávají koberec.
Celá shořím a venku prší.

Jako černá sépie se krajem šinu,
snad jen na chvilku si ve vašem srdci odpočinu.
Vysaju vás, vyčerpám sýpku dobré nálady,
pro zpestření svých černých chvil,
pro utvoření další záhady.

Proč to dělám, dál se budete ptát
a slza vám skane s bolestí do kapsy.
A já se zachechtám,
prostě protože jen tak chci!

Jako černá sépie plná nenávisti
se kradu vaším tělem,
jsem vaší součástí
a trochu i nepřítelem.

Cítíte, jak vás to břemeno všude tlačí
a mě se radostí blýskají dvě černé oči.

Po ránu chůze kaluží se sklopenými víčky
V hlavě sviští ústřižky kdys celily se v snech
Tu v mlze blouzní postavičky
V oranžových mundůrech
Ruka se třesoucí,žárem bude zpevněna
U výhybky snídají
Magická tři písmena
Dlouhými kladivy naladí kola ocelová
Složí píseň novému ránu,
Symfonie je to strohá
Přec jemná jak pestík tulipánu.
Vnořím se do toho orchestru temných zvuků
Jenž akordy tvoří ocelový lomoz
Strojvedoucí bez taktovky a hudebního sluchu
Přec velký je to virtuos.

Velká vlna, kůže šedá,
to se hroch z vody zvedá.
Je to hrošík jak se patří,
čeká až někoho spatří.
Pomalu se z vody šine,
voda stéká po kůži líné.
Spatřil krásnou hrošici,
a na světě jsou hrošíci.
Společná je ptom koupel,
ale jeden hroších jako uhel.
Hroch se dívá na hrošici,
hrošík skáče po pramici.
Pramice se převrhla,
hrošík spadnul na plha.
Plh se začne rozčilovat,
že jej chtějí zfašírovat.
Hroch se háda s hrošicí,
proč se rodí černí hrošíci.
Hrošice se obhajuje,
že se v bahně vyvaluje.