Vlčí stín se míhá v lese... Jen přízrak šerý..
Možná je dnes čas začít věřit na pověry...
Radost... Divoký oheň žil...

Chci ti dnes vyprávět
Milý příteli
Jak náš svět
O němž jsme my dva
Věděli
Upadl v prach.

Dneska sem trochu jiná,
Cosi mě na srdci svírá,
Dnešek není jako jiný den,
Ten červený orgán byl plně zasažen,
Po srdci zasažena byla mysl,
Nevím jestli to dál má smysl,
Nedostatek kyslíku, umírám?
Ne, to jen bolestí oči zavírám.
Toužím tu bolest nevnímat,
Ale neumím jen tak předstírat.
Doufám že mě to brzy přejde,
Protože dál s tím žít nejde.

Hra probíhá, čas ubíhá
hraje se podle pravidel všudypřítomnosti.
Člověče, nezlob se,
člověče, je mi to líto,
člověče, na tobě nezáleží
ani na jednom z nás.
Ty pravidla jsou složitá
jak tisíce ústav, vyhlášek a zákoníků,
neznalost neomlouvá.
Každý na to mnohokrát doplatil(-tí),
většina nehraje fér,
aby snáze vyhráli,
ale vyhrajou doopravdy?
Kdo je vítěz?
Kdo poražený?
Co je cílem této hry?

Jednoho z nekonečna rozbřesků
Probudila jsi se sama
V závojích temných utkaných ze stesků
Podložkou z mrtvých tvorů pod nohama
Co tolik studí.

Ptáš se sebe
Proč tě vlastně budí
Sestra luny
V království chaosu bez koruny
Sedí na trůnu zfetovaný král.

Andělem stává se ten
Co právě tě miloval
S polocitem
Vniknut ve tvůj klín
Jako kořeny mrtvých kopretin.

Zabij nás všechny
Probleskne ti hlavou
Máme se jen trápit
A večery s vírou kulhavou
Čekat na jeden rozbřesk.

Trudně další den slza kane
Na polštář
Proč se rodíme?

Psala básně,
Psala sny,
Psala krásně,
Psala celé dny.

Znala smích,
Znala potěšení,
Znala hřích,
Ale neznala odpouštění.

Milovala muže,
Milovala i ženy,
Milovala dotyk kůže,
Milovala změny.

Byla otázkou,
Byla odpovědí,
Byla kráskou,
Co nebyla u zpovědi.

Chtěla žít,
Chtěla slávu,
Chtěla vše mít,
Nechtěla být jeden z davu.

I.
Plamen zhasl.
Prázdná
mysl.
Život vyprchal,
tělo
zanechal.

Milovaný anděl
sláb byl.
Skoro neviděl,
málo sil
měl.

Bojoval za sebe.
Miloval.
Věřil v nás.

II.
Oči prázdné,
tváře škrábou.
Duše ladné
letí oblohou.

Jako motýl
nejkrásnější.

Jako anděl
nejvěrnější.

Jako člověk
...

Přátelé co si nikdy nevjedou do vlasů,
co vždycky mají na sebe spoustu času.
Přátelé šlechtí jejich upřímnost,
mají o sebe starost a podělí se o svoji radost.
Přátelé si snaží pomáhat
a jeden druhému nebrat, ale dávat.
Když má člověk přítele
hned se na svět dívá vesele.
Hned je člověku líp na tom světě,
pokud přátelství nestrádá, ale kvete.
Barbora Janků

(Ty víš, že mě miluješ!)
Pojď, tak pojď kousek blíž,
Oba víme, že o tom sníš.

Chci jenom kousek ochutnat,
Ukázat ti co jsi nezažil,
A rozum ti pořádně pocuchat.

Tak pojď o kousek blíž,
Oba víme, že o tom sníš.

Nijak tomu už nezabráníš,
Tak okamžik konečně nastal,
Teď už se tomu neubráníš!

Tak pojď o kousek blíž,
Oba víme, že o tom sníš.

Dej mi ze sebe víc,
Tak pojď a dokaž mi,
Že vše předtím bylo jen NIC!

Tak pojď o kousek blíž,
Oba víme, že o tom sníš.

Tak dej mi víc,

Jsou noci, kdy běžím lesy a vlčí mám smích...
Noci, kdy piju kapky Tvého světla na dlaních...
Jsou noci, kdy bloudím... Hledám...
Noci, kdy svých kostí na radu se ptám...
Ne, neptám se slovy...
Slova? Co ta poví?
Slova nejsou než prach,
Co při tanci ulpívá mi na patách...

Jsou noci, kdy jen pro Tebe zpívám...
Noci, kdy do stínů očima skřítků se dívám...
Jsou noci, kdy mám Tvůj oheň ve vlasech...
Noci, kdy tančím... Probouzím šepot ve stromech...
Dívám se... dívám, jak se měníš...
Jak u mých břehů v příboji pěníš...