Nastalo ráno
Lehký vánek čechral stopy po dešti
Další noc, co zůstala jsi sama
Přikrytá bolestí
Namísto peřiny.

Nemohu dále skrýt
City, jež potají chodím zalévat.

Rytíř se hlásí u svého krále

čeká na vyzvání a vejde dále

"Na vaše přání přicházím."

Je sám a nikdo ho nevnímá
cítí se poníženě
jen samota jej objímá
on touží po své ženě.

Riskuješ
Ráno vstupuje na zastávku
Autobus je kočí, tak spěš
Dát si žvanec bez přídavku.

Ač má léta plynou
a možná někdy budu jinou.
Tu zlost musím vykřičet do světa,
ano,bude to moje osvěta.
„Pokud vím
já nestala se člověkem zlým.“
Tak tedy: „Proč?“ptám se já
dívka světem neznalá.
Proč tedy mnoho lidí
za svou lásku se stydí.
Proč někdo má milenců mnoho
a já,i pro „jedno“ jeho slovo.
Zabíjela bych.
Pane bože vždyť já nemám žádný hřích.
Tak proč ona dáma
okouzlí ne jednoho pána.
A on ji přesto miluje
a ona mu pořád něco slibuje.
Tak se ptám:,,Co já??“
Co ta láska má.

Pustila jsi do mě proud,
a to ne asi bez důvodu.
Však víš jakého jsem původu,
tak nesnaž se mě teď odříznout.

Jsi jako kus ledu,
copak necítíš nic k němu.
To nemáš ho aspoň trošku ráda
ne to ne já beru jej jako kamaráda
Tak proč se k němu takhle chováš
on miluje tě a ty jak ňáká vdova
aspoň slovíčko promluv si s ním
a neobracej se k němu zády vždyť je samý splín
a co chceš abych jako probouzela v něm nějaký cit
mluví se ti to snadno jenže já nechci ho balamutit
a jestli máš jej tolik ráda
no tak buď ty s ním
žijte spolu šťastně
nevydrží vám to, to je jasné

Tíží mne chladný pocit
jako kus ledu v kořenech stromu
tolik let neměl jsem pro co žít
jen povinnost vracet se domů.

Když podíváš se do krajiny
ty pohledy jsou vždycky jiný
jednou slunce září a pak stín ukáže se zas
to je jedna z neúžasnějších krás
sedíš a díváš se na fotky z mládí
ach jak utekl ten čas
říkáš si a přitom vzpomínáš
kdo zachrání tuto krajinu
vždy tak nádhernou teď však ve stínu
když vidím plno těch velkých komínů