Tíží mne chladný pocit
jako kus ledu v kořenech stromu
tolik let neměl jsem pro co žít
jen povinnost vracet se domů.

Osud pohazuje tvým torzem
kamením v prachu cest
co zůstává za povozem
přibit ke kříži, pozvedá pěst.

Přišla jsi přes poušť posetou střepy
bosa, zjizvená bolesti samou
jak toužil jsem uvidět, byť zůstal bych slepý
jak toužil jsem zemřít, byť zůstal bych nehojící se ranou.

Nechtěla jsi dovolit
vepsat kus mého kódu
v tvůj klín
nového života zrodu.

A tam někde v pozadí
skrývá se malý andělíček
občas Tě ve snu pohladí
než luna zajde za klid víček.

Slunce vdírá svou stopu do uliček
stereotypně se probouzíme vedle sebe
náš vztah, hrob bez kytiček
jako ten chladný pocit, zebe.