Chtěla bych být teplem na Tvém těle...
To, co Tě rozesměje...
Hudba, na kterou rád tančíš-jsem tajemství, vím proč se tak bavíš :)
Chtěla bych být důvod, proč se vzít a jít.
Být všechno, co bys chtěl mít!
Být Tvá pokora, kterou neznáš...
Být část Tebe, kterou hledáš.
Jsem člověk, co chce z Tebe víc.
Jsem nikdo, jsem nic.

Jsi tma, která mě pohlcuje
Jsi světlo, co tu tmu zahaluje
Jsi má myšlenka, co mě ovládá
Jsi ta myšlenka, která druhou postrádá
Jsi důvod k pátečnímu shonu...
Jsi důvod, proč v sobotu ráno nejdu domů.

Tvá vůně z mysli se mi už vytrácí,
však hlavu mám stále v oblacích.
Princezno s pletí jemnou a bílou,
rovnáš se v kráse s lesní vílou.

Korunka ve tmavých vlasech třpytí se ti,
vypadáš přesně jak to vyprávějí děti.
V přenádherných šatech oděná je,
jako utekla by s pohádkového ráje.

Když blížíš se k někomu s povzdálí,
ta chůze i běh času zpomálí.
Nechybí ti prostě vůbec nic,
já chtěl bych být tvůj šťastný princ.

co jsi kdy dokázala
abysis zasloužila žít
tvá smradlavá existence
měla by v hrobě hnít

jsi ubohá NULA
a nikdy jsi nebyla víc
hlásíš nějaké myšlenky
ale nevíš o nich nic

jsi NULA
a NULOU zůstaneš
svůj boj nakonec prohraješ
NULO!

Lístek krásné růže,
kterou jsi mi dal,
už dávno opadaly,
však v hlavě mám tě dál.

Vzpomínám na chvíle,
když smáli jsme se spolu.
Teď v srdci smutek mám
a hlavu svěšenou dolů.

Byl jsi pro mě vzduchem,
bez něhož nelze žít.
Čistou živou vodou,
kterou chci stále pít.

Vypařil ses náhle
jak obláček vodní dýmky.
Zbyl mi jen plyšáček
a na tebe vzpomínky.

Byl jsi docela vysoký,
já zas malinká myška.
Přesto nám dvěma nevadila
naše vzájemná výška.

Byli jsme dva protiklady
jako noc a jasný den.

Do přítmí září stříbrný hrot
Jimž tady kreslím slova
Z měsíce kape krev do kalných vod
Z toho na nebi
Jako malý jsem jej obdivoval.

Skutečně i dnešní den uhynul
Pach mrtvé zvěře vkrádá se pod brnění
Prázdný talíř ba prázdný stůl
A strach
Co rodí se po setmění.

Tolik snů a plánů
Hezkých omalovánek v šuplíku
Než náhoda přejde na druhou stranu
Otočí se zády
Ze lží a špatných návyků.

Usnula jsi tak klidně
A já přítmí dělím na odstíny
Obrazy, vázy a skříně
Těžký vzduch

reparuji dnešní den
na špinavém stole
s rozsypaným čajem, stopami algifenu
a přes měsíc mrtvou květinou

pátrám po příčinách
minutového pláče
a smíchu
a pláče
a

slova se strojí
tak pompézně
před půlnocí

sedím
a najednou cítím
že to nejsem já

na shledanou

la schizophrenia
večera

Na hladině vody tancuje spousta odlesků.
Já sedím opodál od světa v zajetí stesku.
Už zemřely poslední naděje, jen bezmoc a zoufalství…
Kdy se tento svět znova zasměje?
Nebo nás dřív všechny zadáví?

Na hladinu dopadají slzy ptáků,
Nebe se naplnilo miliónem černých mraků…
Ze světa se vytrácí poslední barvy,
lidé se schovávají jak zakuklující se larvy.
PŘICHÁZÍ BOUŘE!Velká a ničivá, krutá a bez úniková!
Kryjte se než vás pohltí jako některé..!
Než vás nemilostivě roztrhá a rozdére!

Proč se umírá kvůli hloupému, lidskému rozmaru?
Proč umírají ti, kteří vůbec za nic nemohou?
A proč se nenajde na světě více těch, kteří pomohou?

Proč by měl někdo umírat, kvůli našim potřebám?
Proč kvůli hloupé módě, kosmetice a nám
trpí milióny životů?
A my jen bezcitně přihlížíme! Ale stejně..
Odpovědi na protesty se nedočkáme..!
Jako by už to bylo dávno uzavřené.
A ptám se : Není snad?
Všude se píše tolik rad, ale činy scházejí, nikdo nic nedělá, jen přihlíží.

Tak blízko Tě mám
… lásko má…
ráno se mnou vstáváš
a večer usínáš
… pod jednou peřinou…
Můžeš mi lhát
… tolikrát…
že máš mě rád
… jsi jen sladký lhář…

Cítím tě stále
… na své kůži…
… rtech…
Nic nesmyje tvůj dotyk
… stopu něhy…
z kůže tisíce let
Jsi vzdálený
… přeci tak blízko….
v oblacích hvězd
tam máš svůj svět
… spletený z nahých těl…

Veronika Fižová

nebudu smutná
dnes budu snít
zkusím, jak chutná
sluneční svit

Dnes budu moci
vznášet se jen
vylétnu v noci
dohoním den

Ulovím štěstí
a když mi stres
vstoupí do cesty
jen skočím přes

dnes

Lucie Čepcová