Ručička hodin nám krátí čas,
ubírá života každému z nás.
Není důležité jak dlouho žijem,
ale jak vlastní život prožijem.
Každý má přání, každý má sny
záleží na každém co si splní.

kinalsein

Povídej,
povídej prosím pohádku,
tu o vlku a kůzlátku,
jak vlk si nechal brousit jazyk brouskem.
Povídej,
a směj se nad tím kouskem,
jak vlk si moukou sypal tlapu,
povídej, vždyť já to dobře chápu,
ten uličník má na kůzlátka chuť.
Povídej,
a jestli usnu,
tak mě vzbuď.
Kůzlátkům řekni,
otvírat se nesmí.
Pak je tu šance,
že je ten vlk nesní.
Jen jedna věc
je na tom divná, mami.
Děti se nesmí
přece nechat sami.
To byla teda divná kozí máma,
kůzlátka nechá klidně doma sama.
Já bych jí řekl, kozo jedna hloupá,

Dvě těla
Dvě srdce
Jedno a jedno ve spojení
Tak jsi to chtěla
Tak prudce
Přichází nechtění.

Měl jsem dávno odejít
Leč nohy tížily
Být s tebou nezemřít
Smrt vtéká do žíly
Pomalým rytmem
Doráží jedno srdce bajonet.

Ve tvých očích led
Vystřídal rozkvetlá luka
Mráz polámal květ
A muž s tváří kluka
Vyrostl ve starce
Místo hraček učen se hromadou lidí prostřílet.

Zasévat zlo a sklízet
Několik jar
Stále stejná úroda
Bolestí, hádek a zlozvyků
Nesu sobě břitvu v kufříku
Která nakonec i mne ubodá.

I.
Slzy chladné,
slzy mokré.
Patří dívce křehké.
Proč pláče ?

Hlavu v dlaních,
vlasy plavé,
v nich sníh.

Slzy tvář smáčí,
její duši léčí.

II.
Vločky k zemi slétají,
dívku vítají.

V náručí vloček sevřená,
samotná.

Královna smutku
v sobě zavřená.
Bez poddaných
v šatech roztrhaných,
však vznešená.

III.
Lampy pouliční světlo,
u dívky
osvěcuje město.

Všude tma,
zima.

Srdce dívky jen.
Září.
Jako pouliční lampa.

IV.
Náhle vzlykot utichá,
srdce nebuší.
Už nedýchá.

Světlo zhaslo,

Bez zájmu a chuti do života,
bez nálady a radosti z okolního světa.
Já dále kráčím svým životem,
uvnitř stále bojující s vnitřním démonem.
Bez ničeho a nikoho jen pocitů mi zbylo víc než mnoho..!
Se zmatkem v mysli a škrábancem na srdci
už nemám sílu moci dále existovat,
když jsi zde i v mé mysli a já s nemohu schovat!
Nemůžu dýchat a ani normálně přemýšlet.
Nemohu se hýbat pod tou tíhou toho všeho
a snažím s nemyslet na pokračování života mého,
který uhání neznámým směrem a zakázanou tratí…

Stín tvých očí je naplněn tichem
falešně ukájí hladové pustiny
za plyšovými mřížemi samoty
tisíc + 5 snů smazaných zrcadly
odrážejíc vůně zahlazuje stopy
spořádaného života
když skrýváš tvář a stěžuješ si
na noční toulky poskvrněné věštbami
co snuješ z pavučin
dráždivých výkřiků
držíš se zažitých frází
potichoučku šeptem: jsi krásná
tolik krásná
ale jsi pouze vzpomínkou

***

Vzývám vůni tvého hlasu
co kapkami potu stéká do hlubin pórů
vytváří hranaté kaluže paží

I.
Slunce svit
na oblohu zrána.
Zas lovit
letí vrána.

Srdcí brána
zavřená.
Smrt bojí
se vyslovit.

Duši svojí
skrývá člověk.
Věci dvojí
pozoruje.

Stojí,
už vysoký věk.

II.
Zbystří vrána,
černá jak tma.
Kořistí hnána.
Obětí zvána.

Křídly mává
zběsile.
Kráká si
vesele.

Dnes šťastný den.
Duše
vyšla ven.

III.
Srdce málo bije.
O hůl opře se.
Poledne odbije,
smrti vzepře se.

Pomalým krokem.
Však
rázným, pevným
do domu.

Zachytí okem.
Vránu.
Ztuhne lekem.
Zavře bránu

Procházím se ulicí plné spěchu.
Auta se ženou dálnicí v určeném pruhu.
Z dálky se ozývají zvuky nárazu plechu.
Další člověk přišel o život v tomto usměchaném světě.
Ale život jde dále…
Bez většího povšimnutí shrnut v novinách a jedné větě.
Snažím se porozumět okolní atmosféře..
Cítím se jak v jiné planetární sféře!
Přestávám rozumět lidem ve svém okolí.
Opouští mě přátele, známí ..
neboli, přidávají se mezi ostatní zrychlené dění.
Neumím si vysvětlit, proč se vše tak strašně mění.

Jen potichu jdu ulicí,
nevnímám lid křičící.
Jsem vrah, jsem zachránce,
jsem hrdina, zapomenutý v památce.

Je čas vzít co jsem dala,
na cestu mi vyzvání katedrála.
A pak jen čas plyne dál,
ještě nenašel se svatý Grál.

Jen vzpomínka mě oživí,
srdce láskou přiživí.
Potichu já kráčím dál,
snáším tiše cizí žal.

Dávno přijde brzo k nám,
středověk si zahrát dám.
Tanečnice v rytmu krouží,
rytíři po nich tiše touží.

Jen potichu jdu ulicí,
lid davem se tlačící.
Pak zahlédnu onu tvář,
netoužím mít svatozář.

Zářivé světlo z očí jí sálá,
představuje v ní vášeň.
Celá její duše jako by vzplála,
nikým nedokáže být zhašen.

A její slova jak jiskry letí,
dokáží také pálit.
Proto dej pozor v jejím objetí,
nesmíš ji rychle nalít.

Nalít poháru čistého vína,
však pravda bolí a někdy je jiná.
Nepozná lež ani přetvářku,
tak na co myslím,na Lásku.