Procházím se ulicí plné spěchu.
Auta se ženou dálnicí v určeném pruhu.
Z dálky se ozývají zvuky nárazu plechu.
Další člověk přišel o život v tomto usměchaném světě.
Ale život jde dále…
Bez většího povšimnutí shrnut v novinách a jedné větě.
Snažím se porozumět okolní atmosféře..
Cítím se jak v jiné planetární sféře!
Přestávám rozumět lidem ve svém okolí.
Opouští mě přátele, známí ..
neboli, přidávají se mezi ostatní zrychlené dění.
Neumím si vysvětlit, proč se vše tak strašně mění.

Už nepoznávám půdu na které jsem donedávna stála.
Stojím zde zas, ale jako jedna z mála
se nepohybuji a nehlídám čas.
Nejsem ve spěchu a už vůbec ne jako jedna z vás.
Jen se snažím pochopit to zrychlené dějství,
přemýšlím, nespěchám, vzpomínám na krásné dětství
neovlivňované časem.
Všechno jde jak na běžícím páse…
Lidi přežívají a jak mravenci budují své životy a kariéry
v denním spěchu a shonu,…
Jenže to já nemůžu! Tohle nesvedu!...
Tohle není to, co očekávám od života.
Dopředu se ženoucí svět a až absurdně stresující se doba,
kdy se pravý přítel nezmůže na pár vět a kvůli meškání ani
na dvě slova!

wink