Bortila se oblaka
V nich mraky
Potápějící se vraky
Z nichž nebylo úniku.

Poslouchejte dobře.
nic...
nic neexistuje a nijak to nevypadá
pokud tomu nedáme tvar a smysl a hloubku
nebýt loutkou
shodit masku
a uchopit pevně ten dar
kterému říkáme život
to se počítá

Jen být hříchem na tvých ústech
Po nocích se toulat na divných místech
Nehlídat divoce plynoucí čas
Být tisíckrát nesmrtelná zas
Stát se součástí šílených nápadů
Prostě nikdy nezůstávat pozadu
Schovávat se v temných uličkách
Procházet kolem tebe po špičkách
A do vlasu schovávat tvář
Když nad městem je měsíční zář
Bouřit se proti všem pravidlům
Šílet kvůli naprostým nesmyslům
Nezapomenout na jediný den
Být skutečností ne jen snem

Mé hýždě klidně odpočívaly
však ruce se mi třásly
při opíjení
vlastního vědomí
odvarem
z čajové radosti i starosti

Ten okamžik
kdy jsem zavřel dveře
a pomyslný oheň začal pálit
stromy a city jsou keře

Kapka za kapkou a den za dnem,
ztrácí se naděje a sen za snem.
Ztrácí se vírá a všechno doufání,
veškerá přání a tužby mění se v zoufání...

Tančí ve světle svící
tělo její v rytmu se točící,
očima mužů svlékána,
na pospas osudu vydaná.

Špína lidského svědomí
se usazuje naprosto všude
- byla tu, je a bude

Život člověka človíčka
přechodný název
skrývajíc prazvláštní slovíčka
Život je lavina
padá z nebe
život je malina
spolkneš ji
A není!

Až přijde poslední den
A my si uvědomíme
Vlastní omyly
Zvukotěsných schránek
V nichž
Snobsky a suše
Přechováváme
Vlastní duše.