Večer počal jsoucnem být
Přišel i den druhý
Z nebe slétly barvy duhy
Zůstalo šedivé a smutné.

Hledám smysl podstaty
vlastního bytí
stavím tolerantní sloupy
k žití s jinými lidmi
životní touha odchází
neznámo kam

Toť sladké jmění
do kolébky
u hlavičky dětské lebky

Sedm set dní pominulo
Nejsi mezi námi
Sedm set hříchů poznalo zrození
Čeká jich ještě víc
Na pokání.

Ahoj můj světe, jak se máš,
co mi za ztrátu lásky dáš,

Dnes zdál se mi sen,
o tobě Evi jen,
měsíců, co byli jsme nespočet,

Dlouho jsem na toto čekala, až pro mě přijdou.
Zavřená mezi čtyřmi zdmi, bez budoucnosti.
Měla jsem spoustu času přemýšlet o minulosti.
Byly to krásné chvilky na lukách, v lesích.
Zachrastily klíče v zámku mé cely.
Odpudivě páchnoucí strážný se mi díval do očí.
Táhlo to z něj pivem a zkaženou treskou.
Silnou paží mě postavil na nohy a pak si odplivnul.
„Setsakramenský čarodějnice, jen mi zabíraj místo.“
Říkal si to spíše pro sebe, než pro mě.
Trhnutím mě donutil k pohybu ven z cely.

Dítě v tramvaji řvalo
snad ho matka seřezala
za to, že nedutalo

to je ale hnusnej prevít
co?
tam na botě
kde?
na botě sakra!
kde?
na tý posraný botě!
jo! vidím to!
hnus, co?
fuj, co to je?
my...

Dnešní noc
Byla tak živá
Z fotek zesnulých
Úzkost chladně zívá.