Stojíš před tím domem, kde jsi vyrůstal,
jde z něj strach, rozbitým oknem větvemi obrůstá.
Opustil jsi ho a toto zbylo z něho,
odešel jsi a zapomněl...

Vcházíš do mých snů jako svítání.
Těším se až přijdeš!
Jsi pro mě adrenalinem
v zimních dnech.

Hleď, hvězdy taky pláčou
Když v očích pokrytců
Blednou jako sukno.

Byl jsem velkým úředníkem
a stal se tak bezbožníkem.
Dřevo wenge, křeslo z kůže,
ke svačince plátky růže.

V kapse u kabátu
Svírám lesklou tabatěrku
Po lásce zůstala mi
Jen ona
A pár drobných na útratu.

V houpacím křesle mlčky sedím,
na prázdnou obrazovku hledím.
V rukou ovladač svírám,
že jsem blázen popírám.

Přesýpacími hodinami
Prosakuje můj vztek
Jako krev pod sutinami
V melodramu bytostem bez lebek.

Nenávist mé slzy svírá
Slepý čas jde pouze promlčet
S tváří kavalíra
Místo srdce nosím černý květ.

Vůně,
jenž dýchá z louky
krade mi mé sny
a vše další,
což ani neznám
a je mým dávným přáním.

mám strach
že jsme si vymysleli
duši
jako zdroj naděje