Najdu tě,
i kdybych měla jít
na konec světa.
Můžeme se procházet
světem sem a tam
a zas jít o kousek dál.
Kdyby byla jiná cesta,
našla bych tě hned.
Ve svém srdci ukrývám:
Upřímnost,
věrnost, přizpůsobivost,
i lásku ve svém srdci mám.
Vše co svět nabízí, ti dám. RT

Čtu příběhy jiných,
abych zapomněla na vlastní smutný příběh,
poslouchám jiné lidi řvát do tmy sprostá slova,
přitom toužím přidat se k nim…
Stát na kopci, na střeše domu, v koruně stromu…
A řvát z plných plic, že umírám,
že trpím rakovinou citu, že mě to rozežírá zevnitř..
Čtu literaturu plnou smutku,
čtu o zoufalství trpících lidí..
A pak si uvědomím:
Vždyť já si nemám na co stěžovat!
…přesto tiše kleju.
Za sevřenými rty mi pulzují vulgarismy.
Taky píšu literaturu zoufalství.

Pojď se vrátit do dětských let
a užij si ještě jednou svět,
pak už s tebe bude jen kmet
a bavit už se nebudeš smět.

Proč nehodit za hlavu starosti
a neužívat si s radostí,
svých pár let čilosti
využít s chytrostí.

Pojď si s dětmi hrát,
oni tě naučí, cos měl kdysi rád.
Už nebudeš se dlouho moci smát,
však ty to chápeš, snad.

Přemýšlej trochu,
zapoj svoji paměť,
opraš hračky od prachu
a ukaž jim, že jsi supr kmet.
Barbora Janků

Šel sám a byl rád.
Šel s hlavou sklopenou,
šel s nohou dřevěnou
a byl rád.

Šel sám a šel pustinou.
Vyprahlým světem,
v ruce s květem
a přece šel s hlavou sklesnutou.

Šel sám a nevěděl kam.
šel v bouři,
šel s vichřicí
a přeci došel tam.

Na místo, kde večer je ráno
a ráno je večer,
ale přesto, bylo mu dáno
a ty mu to neber.

Šel šťasten
a s úsměvem na tváři.
Zabodnutý osten,
a srdce, co září.
Verčík

Vodopád slaného smutku spustil se v sekundě dolů.
Nic nemůže ho zastavit.
V knize života je 174 strana prázdná.
Celou ji zakryl stín.
Stín, který tu zůstal po tobě.
Další strany plní vzpomínky na tebe.
Nic víc.
Tak tedy sbohem...

Ó, spanilá nechutnosti, prosím, nech
Mne plouti na svých rýmech
Mrtvou vdovu pohozenou v mokřadech
V plazivých zvrácenostech
Mne , ó, spanilá nechutnosti, prosím, nech
Hladit a laskat po hnijících ňadrech
V království pavouků, much a blech
Splynout s ní při měsíci v pletenci těl
Hluboký vzdech a krev na zubech

Plujíce oblohou , obdařen temnou mocí,
Tvořím krásy a bolesti , tajemných nocí
Černá noc je královna , já měsíc její král
Proč si se mne ty červe , vždycky tolik bál?

A ve stavu úplňku , moc má nezná hranic
A život člověka nestojí vůbec za nic
Marnost z přání nemožných , často tě přepadá
Právě když mou vůlí , hvězda na zem dopadá

Vidím do duší i do nekonečných dálek
A obrazy milenců i neskončených válek
Jsem svědkem smrti vašich posledních nadějí
Když nepřichází zázraky , jenž se prostě nedějí

Ztrácím tě den co den.
Znám spoustu věcí nejcennějších
A jedna z nich jsi ty.
Nevzdám se tě nikdy.
Asi nejsem moc dobrá,
Nebo je na mě nějaká chyba?
Řekni, co na mě vidíš zlého.
Udělám pro tebe všechno, co budeš chtít.
Hlavně nechoď beze mě, prosím!
Neříkej mi sbohem, bolí to moc.
Bez tebe se tady nedá žít.
RT

Ve dlani
Si prohlížím hrníček
Cos mi dala
Prázdný a vyschlý
Čekající na Tu
Jež mne milovala
Odešla
A já cestoval jinam
Ve dlani
Držím vzpomínku
A na pár okamžiků
Si zavzpomínám
Pak položím jej
Vedle ostatních rekvizit
Vidíme všechno
I to co není
A v lásce deficit
Prý nestanoví ohrožení
Copak je tohle na dně
Hrnku vepsáno
Proč mne to napadá
Mezi řádky pozastaví
Milovat není přece zásada
Dokud Nás nepopraví.

Kopu, kopu, kopu, kopu,
prokopu aj celou robotu.
Jako krtci vrtáme,
ale při tom neláme.

Nahoře jak blesky vali,
my tu dole nejsme v háji.
Suché zadky vždycky máme,
někdy si i zazpíváme.

S kolegy co též kopou,
oháním se lopatou.
Na chvilku si spočinem
a zas robit spolu jdem.

Metan to je pěruň pěkny,
hlavně sebou tu nesekni.
Bo jak je ho tady moc,
každý volá o pomoc.

Zmazani jak čerti jsme,
po práci se opijme.
Celou šichtu nás sušilo,
ale nám to nevadilo.

U Slovanu jedno dáme,
sucho v krku už nemáme.
U pivečka posedíme,