S opuchlýma očima,
s tekoucím nosem,
s vyschlou pusou,
se staženým hrdlem,
s bolestí v plicích,
s tlukoucím srdcem,
se sevřeným žaludkem,
s podlamujícími se koleny,
s třesoucíma se nohama
a s rukama v kapsách
stojím a dívám se –
doleva, doprava, před sebe i
za sebe.
Nevím, která cesta by byla nejlepší.
Stojím a dívám se.
Chci jít, ale nevím kam.
Bojím se riskovat.
Bojím se rozhodovat.
Škoda že moje nerozhodnost
mi nedovolí vybrat si.
Zas za mě rozhodnou jiní.
Sakra!

Sluníčko vysvitlo
Zpod mraku vykouklo
Hup a je tu
Sedím tak v parčíku
S šátečkem na krku
Sluníčko lechtá mně:
Zahřej mě, pojď ke mně
Teď zas se schovalo
Za malý mráček
Na lavičku ke mně
přiletěl ptáček
I začal studený větřík vát
Chtěl mě snad z parčíku vyhnat?
Ptáčkovi to nevadí
Větřík mu neškodí
Jenom mně zima začíná být
Musím se proto domů uchýlit
Čajík s citronem si dát
Na učení se podívat
Holt škola volá
Moje milá
Nemůžeš ji proflákat
Všechno z palce nelze vycucat.

pstruś

Sedím na skále u šplouchající řeky a připadá mi,
že jsem tady věky a věky! Dívám se na proud a na vlny,
které vydávají zvuky a pění! Však uvnitř jsem úplně prázdná!
Nevnímám okolní dění…!
Cítím tak smíšené pocity. A vlastně už pomalu nevím co znamená
mít city! Jsem prázdná… úplně prázdná …!

Chce se mi brečet, nemám sílu.
Dívám se do odrazu ve vodě a vidím nulu!
Nulu, která nikoho nezajímá … nulu, která nikoho nemá!
Jediné co cítí je prázdnota!

Chce se mi utíkat, necítím nohy.

Je to sotva den
V márnici zhasly všechny lucerny
I mrtví šli odpočívat
Ach živote, drzý laskavý i nevěrný
Dnešní noc patří tobě
A já, chci ti zpívat.

Tence přelíbezně
Dík i za to málo
Než zboříš cely a povoláš vězně
Okusit džbánek svobody
My pozůstali
Těžce chápeme tvé důvody.

Matka z jitra
Vložila ve vlas tmavou sponu
Zalitýma očima salvou slz
Černou stuhu na paži
Tak mlád si navlékám
Čekaje na vlak, co jede kdo ví kam.

Chci nahlédnout za oponu
Na chvíli s otcem být
Nesmím je bez pardonu
Smím jen jít

Roky plynou pořád dál
a přede mnou stát nikdo nezůstal.
Svět ,který řezal mé srdce jako
nejostřejší břit,je najednou tak krásný
i když není vše jak by mělo být.

Z mého srdce opadla úzkost a chlad
a slovo ,,milovat,, už ani nechci znát.
Z malých kousků nesložila jsem svůj velký sen
a vím,že nemůžu mít všechno navzájem.

Život?,svět?, to je pro mě otázka záhadná,
při otázce co to vlastně je,jsem bezradná.
Život dokáže rány moc velké dát,
že už nezbývá nic,snad jen se rozplakat.

Dnes v noci,
zdál se mi opravdu divný sen,
zjevil se mi v něm nejen Beethoven,
ale i jeden osel.

Byl šedý, a s bílou hvězdou na čele,
zarazilo mě a v tu chíli promluvil Beethoven:
" Nekoukej tak je to osel, zdá se ti o něm,
protože tohle je tvým tématickým snem."
Uchichtl se, jako ženská,
a odešel do Turecka.

Osel na mě hledí,
němá tvář to je,
chudák ani neví,
co tady děje.

Pak se sehne k trávě,
a začne žrát,docela hravě.
Zmatek mám teď v hlavě,
co tady ten osel dělá?

Jsem snad oslem i já?
Tohle je ale pitomost

Co mě opravdu hodně mrzí je fakt,
Že během jedné malé chvilky
Se změní dvouleté období lásky.
Je to smutný fakt. Smutná skutečnost. Smutný příběh.
Je mi z toho až na blití!!!
Nastalo období tupé prázdnoty.
Nevím, jestli miluji.
Nevím, jestli nenávidím.
Nevím, co cítím.
Jako bych totiž necítila nic.
Jen vím, že něco ve mně opravdu skončilo.
A skoro to ani nebolí.
Přestávám okamžiky dýchat,
Abych zjistila, jestli ještě žiju.
Jestli mi tluče srdce,
Jestli se mi to všechno jenom nezdá.
Ticho, ticho, ticho.

Nechci ti stále lhát,
chci tě jenom milovat.
Nechci umřít sama v poli,
chci umřít a žít s tebou.

Mám tě ráda čím dál víc.
Chci, abys to jen věděl.
Chci, abys cítil to samé.
Když tě cítím vedle sebe,
připadám si jak rozkvetlý květ.

Už si nemůžeme lhát,
už si nemůžeme psát.
Chci být stále jenom s tebou,
nechci už ti nic namlouvat.

Láska je
Láska je velká jak mrakodrapy.
V lásce se cítíš volný jako pták.
V lásce také musíš bojovat.
V lásce máš někoho rád.
Láska je jako akát. RT

Noc střídá nám den,
je to bdění nebo už sen?
Měsíc Slunce vyprovází,
hřejivé paprsky s ním odchází.
Tebe zanechávají v temnotě,
pusté a prázdné nicotě.
Jsi sám, máš strach,
že tvá duše změní se v prach.

Jdeš pustou krajinou,
spěcháš, a pak najednou
zjistíš, že ta samota,
pustá a prázdná nicota
není tak pustá jak se zdála,
číhá v ní to čeho ses bála.

Zkoušet utéct nemá cenu,
neutečeš z minulosti netvoru.
Už je blízko, na záda ti dýchá
zrychluješ, běžíš až u srdce tě píchá.
Ale to z běhu tělo nebolí,

Láska mi dává pocit pohody. Dává mi křídla motýlí a nikdy se nebojí zklamání. Kdo to ví čeho láska žádá? Láska byla, bude vzácná.

Lásko, tvé oči azurového moře
jsou jak bodnutí nože.
Nemilosrdné,žádoucí, prahnoucí.
Po mě? Ne, po jiné...

Tvůj úsměv dokáže
vykouzlit z deště
kapky perel,
co se v něm skrývají.

Lásko, byli jsme si blízcí.
Lásko, budem zas?
Lásko, nechám si tě zdát..
Ve snech mi totiž
můžeš všecičko dát.

Lásko, máš mně ve svém objetí.
Lásko, jsem vězeň v zajetí.