Sedím na skále u šplouchající řeky a připadá mi,
že jsem tady věky a věky! Dívám se na proud a na vlny,
které vydávají zvuky a pění! Však uvnitř jsem úplně prázdná!
Nevnímám okolní dění…!
Cítím tak smíšené pocity. A vlastně už pomalu nevím co znamená
mít city! Jsem prázdná… úplně prázdná …!

Chce se mi brečet, nemám sílu.
Dívám se do odrazu ve vodě a vidím nulu!
Nulu, která nikoho nezajímá … nulu, která nikoho nemá!
Jediné co cítí je prázdnota!

Chce se mi utíkat, necítím nohy.
Pomalu strkám je do pěnící vody!
Necítím úlevu, nevím co dělám. Jen vím, že jsem prázdná,
že na světě už nikoho nemám …!

Fouká vítr, klepu se zimou. Nohy ve vodě a pukám prázdnotou!
Už necítím strach z dalších chvílí, na světě už není nikoho,
kdo semnou můj osud sdílí!

Mám chut‘ křičet na všechny strany!
Stejně, kdo by mně mohl slyšet? Možná tak přilétající vrány.
Jenže ani ty by nezajímalo, proč ta holka tak žalostně křičí.
Nikdo nechápe, že každá další sekunda o samotě mně ničí!

Křičím a křičím … bolí mně hrdlo!
Není nikdo, kdo by mně obejmul, pohladil a řek :
,,Co je ty trdlo? Proč řveš a proč pláčeš v takové zimně?‘‘
Utápím se pomalu v mé samotě.

Začíná se stmívat,můj zrak se mlží.
Nevidím přes slzy a přes problémy, které mně tíží!
Pomalu se sesouvám do mrazivé vody.
Nenapadá mně jiné řešení jak zbavit se prázdnoty!
Poddávám se vodě, nebráním se smrti, která mně pomalu objímá..
A spolu semnou se vytrácí i ta velká PRÁZDNOTA!

wink