Noc střídá nám den,
je to bdění nebo už sen?
Měsíc Slunce vyprovází,
hřejivé paprsky s ním odchází.
Tebe zanechávají v temnotě,
pusté a prázdné nicotě.
Jsi sám, máš strach,
že tvá duše změní se v prach.

Jdeš pustou krajinou,
spěcháš, a pak najednou
zjistíš, že ta samota,
pustá a prázdná nicota
není tak pustá jak se zdála,
číhá v ní to čeho ses bála.

Zkoušet utéct nemá cenu,
neutečeš z minulosti netvoru.
Už je blízko, na záda ti dýchá
zrychluješ, běžíš až u srdce tě píchá.
Ale to z běhu tělo nebolí,
to tvé srdce s netvorem zápolí.

Zakousne se, drží a nepustí,
dokud tě zdravý rozum neopustí.
Prostupuje celým tvým tělem,
cítíš ho v hlavě, v srdci celém.
Přestáváš se bránit a vzpouzet,
tu tě nechá být, jen tak ležet.

Čekala jsi konec, ten nepřišel,
místo toho netvor odešel.
Nechal tě tu ležet rozervanou,
tak neuvěřitelně moc prázdnou.
Dnes jsi zůstala zase živou,
ale on se vrátí, někdy, jednou…

Budeš na něj příště připravená?
Se svou minulostí vyrovnaná?
Kolik dalších netvorů zbývá?
No tak řekni, kde se další skrývá?

Odpovědi nemáš a nikdy mít nebudeš,
až tváří v tvář strachu na ně přijdeš.
Sway