Čas letí jak kůň zdivočelý,
neumí se zastavit,
brzo bude rok už celý,
snad měl by se čas oslavit?

Čas nemá ani chvilku stání,
tak jako já v svých myšlenkách,
už nedočkáš se odvolání,
už nespatříš mě při slzách.

Čas detaily už vymazává,
z mý děravý paměti,
pořád těžká je však hlava,
z výčitek je špatně ti.

Čas až jednou zabalí to
a pošle nás na věčnost,
řeknou jenom: "zbabrali to,"
kolem ticho, mráz a zlost.

Náš malej prcek
co jmenuje se BJ,
je už z něho macek
a všichni se jen divěj.

Už dokáže dělat obličeje
a jak se krásně směje!
To pak celá rodina pěje
a dohadují se po kým to dítě vlastně je!

Je v samém nebi,
když ho škrábem na hlavě
to pak vůbec nezlobí
a my ho zvládnem hravě.

Jenomže si na nás zvyk
a to je chyba,
když opustíme pokojík
hned se spustí original hudba.

Někdy si jen brebentí
a ručku cucá,
usadilo se u nás štěstí
dítě se mu říká!
Barbora Janků

Těším se na něco, nemůžu spát.
Už nic neřeším a chci si hrát!
Všechno je krásné, všechno je skvělé,
radostí bych křičela na celý svět směle.
O nic jiného se nezajímám,
jen tohohle hlavu plnou mám.
A mám pocit, že se nedočkám!

Radost vystřídá smutek.
,,Ach já sem ale snílek!
Jak sem si jen mohla myslet,
že se může něco povést!
Na co se těším, z čeho mám radost
a zbyla jen jedna velká starost!“
Vyčítám si, že sem to brala tak vážně
a teď se cítím vážně STRAŠNĚ!
A ptám se proč to nevyšlo?!?

Ta chvilka
Kdy rodí se emoce
V kůře mého srdce
Je jako mýlka
V testu ze života
Probouzím se z lítosti
Na nočním stolku zvoní něha
Nejde utišit
A tak na chvíli
Duše do nehybných terčů
Vztekem si zastřílí.

Ta chvilka
Kdy rodí se emoce
Je příjemná
A přece
Zaháním je
Rozbitou dlaní střepů
Někam do temna
Neotvírej
Klepu
Za zády puket
Zvadlých kapek mrazu
Zmizte sladké city na dohled
Strmého srázu.

Ta chvilka
Kdy rodí se emoce
Přestávám být jen číslem
K identifikaci
V grafu do pekla svislém
Srdce tiše zpívá

Sedím, zmožená námahou dne.
Však nevím jak dnešní den dopadne…!
Špinavá, neupravená, třesoucí se zimou.
Ted‘ dokonale vychutnávám si hořkost života pravou!

Bez domova, bez přátel, bez tušení,
jestli tuhle mrazivou noc přežiju.
Avšak s osvobozující pravdou = utekla jsem z domu!

Pozoruji procházející lidi vracející se do svých domů,
jen jedno hřejivé vím:
že nepatřím k těm zbabělcum, co radši mlčí než by řekli pravdu rovnou!

A s otázkou nezodpovězenou,
proč někteří lidé neunesou pravdu přímou usínám…

Pláče stále víc bytostí
V kalužích slz
Se těžko brouzdá
Z vesela a lehkostí
Motýlí duše
Zlomeného lomu paprsků
Jsem karikaturou bez retuše
Na odrhnutém plátně
Krev odplula
Nenávratně
Do háje se životem
Prosil jsem
Vůbec neslyšel
Pláče stále víc bytostí
A Bůh
Prostě nepřišel.

Slzy po tváři ti stékají,
pomalu na zem padají.
Já podám ti kapesník,
tak utři si je ... a neplakej jak poustevník.
Zkus své city přemoct aspoň na chvíli,
vím že tvé srdce ranily.

Je těžké to vysvětlit,
ale jsme tu každý jen na chvíli,
tak mě zkus pochopit,
a najdi své síly.

Tak utři slzy a jdi dál,
já už potom budu stát jen opodál.
Opodál ti budu oporou,
neboj nenechám tě samotnou.

Fzzt! Rupla žárovka
Co včil?
Ni tady, ni v šuplíku,
náhradní nenalézám
Fuck! Co dělati zde budu?
Do tesca koupiti novou zajdu.

V tescu narváno. Co včil?
Prosekat se důchodci,
do regálu elektro věciček.
Vezmu novou žárovku...
Fzzt! Fuck.

V tescu vypadly žárovky.
Tma jak v řiti. Co včil?
Lidi se ušlapávají nazájem.
Ni důchodci, ni tma,
mě od triumfu nezadrží.

Utíkám bez placení,
sekuriťák za mnou. Co včil?
Praštím ho ananasem po hlavě.
Padá v krvi na zem.
Lidi kloužou po mozku.

Přijdu do baráku.

Jsou tu dvě přímky
vedle sebe
a zdá se,
že sahají až do nebe.
Jsou opuštěné, neveselé,
ocelově studené a zrezivělé.

Každé ráno
na ně rosa sedne,
sem tam
si na ně taky lehne
nějaký ten zoufalec
ve svátečním saku
a čeká,
že nabídne své tělo vlaku.

Jistě jste již pochopili
přátelé,
že ty dvě přímky
jsou koleje.
Ovšem zbytečně bychom
vyhlíželi vlak,
tu jest konec
českých drah!

České dráhy zkrachovaly
a tohle železo tu zanechaly.
A dojde to i sebevrahům,
že v tomto kraji
odzvonilo vlakům.

Pro mě by bylo lehké
zvyknout si na němotu,
vždyť naslouchat je hezké,
mlčení přirovnáno je k zlatu.

Však já vím, že hezká slova
i život mohou zachránit,
ta slova musí být ale ta pravá,
aby mohla takovou cenu mít.

Ne každý má tu moc,
že z úst se linou slova líbezná,
někdo prostě slova
drží v ústech zamčená
a papír s tužkou je jeho pomoc.

Má ústa sice nevydají hlásku
v srdci je ale hodně nářku
snad kniha by mohla něco vědět,
ale lepší je přece s optimismem
na svět hledět!
Barbora Janků