Jsou tu dvě přímky
vedle sebe
a zdá se,
že sahají až do nebe.
Jsou opuštěné, neveselé,
ocelově studené a zrezivělé.

Každé ráno
na ně rosa sedne,
sem tam
si na ně taky lehne
nějaký ten zoufalec
ve svátečním saku
a čeká,
že nabídne své tělo vlaku.

Jistě jste již pochopili
přátelé,
že ty dvě přímky
jsou koleje.
Ovšem zbytečně bychom
vyhlíželi vlak,
tu jest konec
českých drah!

České dráhy zkrachovaly
a tohle železo tu zanechaly.
A dojde to i sebevrahům,
že v tomto kraji
odzvonilo vlakům.

Dělníci demontovali
staré semafory,
zrušili silnice
a vystěhovali domy,
zrušili nádraží
a lidé odešli,
kam se poděli,
jen pánbůh ví!

Jen stará kolej
a železniční pražce
teď dávají tušit
ty chvíle krásné
kdy tudy projížděl
vlak hodinu co hodinu
a nabízel pohodlné cestování
pro celou rodinu.

Kdo ví,
zda má tahle ocel sny
a když,
tak o čem vlastně sní?
Sní snad o blikajících semaforech
a rychlých rámusících kolech?

Já věřím,
že každá věc
svou paměť má
a své zážitky
navždy v sobě uchová.
A věřím, že v noci,
když všechno spí
se tyto koleje znovu rozezní.

Když položíte ucho na koleje,
uslyšíte,
že ocelové srdce stále tepe
a jemně zpívá píseň svou.
Uslyšíte vzdálené troubení,
zvuk píšťalky a řinčení kol.