Čtu příběhy jiných,
abych zapomněla na vlastní smutný příběh,
poslouchám jiné lidi řvát do tmy sprostá slova,
přitom toužím přidat se k nim…
Stát na kopci, na střeše domu, v koruně stromu…
A řvát z plných plic, že umírám,
že trpím rakovinou citu, že mě to rozežírá zevnitř..
Čtu literaturu plnou smutku,
čtu o zoufalství trpících lidí..
A pak si uvědomím:
Vždyť já si nemám na co stěžovat!
…přesto tiše kleju.
Za sevřenými rty mi pulzují vulgarismy.
Taky píšu literaturu zoufalství.
Poslední komentáře
před 12 let 29 týdnů
před 12 let 30 týdnů
před 12 let 31 týdnů
před 12 let 42 týdnů
před 13 let 3 dny
před 13 let 3 dny
před 13 let 10 týdnů
před 13 let 19 týdnů
před 13 let 32 týdnů
před 13 let 39 týdnů