Čtu příběhy jiných,
abych zapomněla na vlastní smutný příběh,
poslouchám jiné lidi řvát do tmy sprostá slova,
přitom toužím přidat se k nim…
Stát na kopci, na střeše domu, v koruně stromu…
A řvát z plných plic, že umírám,
že trpím rakovinou citu, že mě to rozežírá zevnitř..
Čtu literaturu plnou smutku,
čtu o zoufalství trpících lidí..
A pak si uvědomím:
Vždyť já si nemám na co stěžovat!
…přesto tiše kleju.
Za sevřenými rty mi pulzují vulgarismy.
Taky píšu literaturu zoufalství.
Poslední komentáře
před 10 let 47 týdnů
před 10 let 47 týdnů
před 10 let 49 týdnů
před 11 let 7 týdnů
před 11 let 18 týdnů
před 11 let 18 týdnů
před 11 let 27 týdnů
před 11 let 37 týdnů
před 11 let 49 týdnů
před 12 let 4 týdny