Nevím, jestli jsem ráda.
Už se vůbec neraduji z radostí,
ze kterých jsem se dříve radovávala!
S malých lidských radostí…
Že by to bylo ovlivněno tím pytlem starostí?

Neraduji se z ničeho tak jako dřív.
Že vysvitlo sluníčko a napadl sníh.
Ani z věcí u kterých bych jindy skákala metry vysoko!
Však hlavní je nedat nic najevo.
Tvářit se šťastně aspoň na oko.
Aspoň, abych oblouznila ty, které by to mohlo mrzet.
Ale mým nejbližším už to musí pomalu docházet…

Už mně netěší že dýchám. Že vidím. Že žiju!
Uvnitř těla vzdychám.
Na jak dlouho tohle vše ještě skryju?
Jak dlouho ještě udržím ten přelud šta’astného života?
Jak dlouho dokážu předstírat, že tenhle svět
je ztělesněná dobrota?
Jak dlouho se ještě dokáži dívat unavenýma očima
na svět kolem dokola, když vím, že je plný zla a žádné radosti?
I bez slitování a lítosti nad někým, kdo ztratil vůli žít!!!

wink