Byl večer,
měla na sobě krásné šaty,
ty by se vám libíly,
všichni na ní jen koukali.

Byla spokojená,
jen radostí zářila,
on z ní nemohl spustit oči,
moc se mu líbila.

Chtěl ji jen pro sebe,
chtěl jen s ní být,
miloval ji z celého srdce,
byl ochotný kvůli ní i umřít.

Cítil, že patří k ní,
bez ní měl pocit prázdnoty,
byl stále s ní,
to díky ní psal k písním noty.

Byla krásná jako princezna,
on chtěl jejím princem být,
myslel, že ji nejvíc zná,
že s ní bude krásný život mít.

Když vedle ní stál,
jako vůl si připadal,
když s ní mluvil,
ve vlastních slovech se topil.

Miloval ji jako nikdo jiný,
chtěl být pro ni tím nejlepším,
jen na ni byl tak milý,
díky ní byl zranitelnějším.

Chtěl ji získat,
chtěl, aby ho milovala tak jako on ji,
chtěl, aby si toho konečně všimla,
krásné básně psal o ní.

Měla ho ráda,
dokonce i víc,
jiných si však více všímala,
a tak s ním nic nechtěla mít.

On byl smutný,
nesnášel svůj život,
nedokázal si připustit,
že má bez ní být.

Život si vzal,
aby ji pokoj dal,
aby se více netrápil,
mezi nimi už nebyl.

Ona byla hloupá,
nevěděla co chtěla,
to ona mu srdce rozdrtila,
ona ho zklamala.

Nechovala se k němu jak by měla,
ani si ho nevážila,
neuměla ho brát vážně,
i když se k ní choval jako k princezně.

Teď si jen všechno vyčítá,
tak pozdě všechno zjistila,
že ho z celého srdce milovala,
a kvůli své hlouposti ho ztratila.

Svého života se nevzdala,
věděla, že on by to tak nechtěl,
celý život se jen trápila,
ona si to však zasloužila.