Jsem stará. Celý svět ztmavl. Dívám se do zrcadla a nepoznávám se. Jsem jiná. Šedá. Procházím bytem a dívám se kolem sebe. Jako bych tu byla poprvé. Opírám si hlavu o zrcadlo a sleduji, jak mé smrtelně bledé rty vydechují jemné obláčky mlhy. Když zvednu obličej a dívám se sama na sebe, vůbec se nepoznávám. Koukám do velkých smutných očí, které nejsou mé. Bývala jsem jiná: Divoká a energická, nespoutaná a vášnivá, výbušná a živá. Živá. To už je dávno. Teď umírám. Ve svém malém zatuchlém bytě. 20 let. Procházím se ve svém krásném čistém a rádoby útulném obydlí. Cítím se tak unavená. Mé vzpomínky jsou šedé. Několik let jsem nevyšla. Jsem vyvrhel společnosti, který má strach. Schovávám se. V záchvatu hrůzy lezu pod stůl a tam se klepu. Rozdírám si obličej. Nehty se boří hluboko do masa, ale já nedbám. Bojím se. Cožpak to nikdy neskončí? Asi jsem paranoidní, musím utíkat. Roztáhnu křídla a uletím. Ke hvězdám, budu zas svobodná, jako tenkrát, už je to tak dávno. Chci odletět tam, kde nebude zášť, závist, zloba, nenávist a pokrytectví. Jak ráda bych cítila radost a volnost, možná taky lásku, ale hlavně klid a pohodu. Povznést se z téhle špíny někam jinam. Ale teď? Brodím se blátem a bahnem, míjím sobě podobné trosky a k nebi jen vzhlížím.. Nemůžu se bránit svému myšlení, představám. Jsem zoufalá, lituji svého prázdného života. Neprožitého, fádního. Máš, co jsi chtěla, šeptám. Lehnu si do své staré postele a usnu. Navždy
Rammy