Nejdříve ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly další špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Těmito větami začíná snad nejznámější manifest sepsaný Ludvíkem Vaculíkem Dva tisíce slov, který se stal jedním ze dvou nejvýznamnějších dokumentů Pražského jara. Šlo o aktivizaci československé veřejnosti proti stále zjevnému tlaku sovětského vedení proti reformním změnám v zemi. Manifest vyšel 27. června 1968 v Literárních listech a denících Práce, Mladá fronta a Zemědělské noviny. Podepsaly jej stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů. Ze zvučnějších jmen nesmím zapomenout například na Jana Wericha, Věru Čáslavskou, Jaroslava Seiferta, Rudolfa Hrušínského či Yvonne Přenosilovou.
Když jsem se ptala svých vrstevníků, tedy letošních maturantů na gymnáziu, co jim říká toto dílo, tedy říká-li jim vůbec něco, drtivá většina z nich nevěděla oč jde. Ptám se: Kdo za to může? Kde se stala chyba? A jak to napravíme?
Rok šedesátý osmý nepřišel z nenadání a opakovat se nebude. Proč si ho ale dnes, po tolika letech od pádu komunistického režimu, nepřipomenout. Manifest Dva tisíce slov byl velmi populární a ve své době se stal jakýmsi lidovým referendem. Ještě téhož dne, kdy byl uveřejněn, vystoupil na plenárním zasedání Národního shromáždění poslanec generál Kodaj a nazval je výzvou ke kontrarevoluci.
Neznalost dnešních studentů tkví hlavně v tom, že současní jejich učitelé jsou stále poznamenáni dobou, ve které vyrůstali. Někdo by mohl namítnout, že je k nedostatku znalostí určeno samostudium a vše je jen ve vůli žáků. Někdo by však mohl oponovat, že od toho ty školy přeci jsou. Důležitost a význam, nejen Dvou tisíců slov, ale celého Pražského jara, je znát s příchodem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Ale o tom až jindy.
Není tak docela pravdivá teze o tom, že výuka ve škole nám dá komplexní souhrn dějin. Soudě dle mé zkušenosti, tak jako jsem odbornice na pravěk a středověk, tak postrádám a marně volám po znalostech z 20.století. Nestíháme, milé děti. To je odpověď na mé urgování. Byla jakási první světová válka, pak hospodářská krize - ale to je nepodstatné, potom byla druhá světová válka - v ní Hitler, to si pamatujete, potom komunisté po únoru 1948 nastolili tvrdou totalitu, z roku šedesát osm vězte jen pojem Pražské jaro - ale jeho průběh, význam a odkaz vědět nemusíte, ukončil ho vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Dále si pamatujte jméno Václav Havel a listopadovou revoluci 1989. A to je všechno, milé děti. Dějiny dvacátého století jsou probrány jen obrazně, ale probrány.
Když jsem se na začátku ptala, kdo za to může, odpověď je dvojí: učitelé i studenti. Na otázku, kde se stala chyba, vím jen toto: současní studenti zlenivěli nudnou, stručnou a nota bene jednostrannou výukou učitelů. Na mou poslední otázku, jak to napravíme, znám stručnou, ale faktickou odpověď: musí být dychtivá vůle studentů i učitelů. Bez toho to nepůjde. Bude-li jen chtění z jedné strany, i tak to nepůjde. Musí spolu kráčet ruku v ruce a ne na sebe dělat parohy.
Vaculík ke konci manifestu píše: „Každý si bude muset udělat své závěry, na svou odpovědnost. Společné shodné závěry je možno najít jen v diskusi, k níž je nutná svoboda slova, která je vlastně jedinou naší demokratickou vymožeností letošního roku. Do příštích dnů však musíme jít také s vlastní iniciativou a vlastními rozhodnutími.“ Toto jsou nejdůležitější slova z Dvou tisíců slov a ty bychom si měli zapamatovat, protože v nich je jejich největší význam.