Zrovna jsem seděl v parku na lavičce, když jsem spatřil to oslňující světlo. V tu chvíli bylo vše jasné jak za nejslunnějšího dne v létě a to byl zatažený podzim. Nejen já si toho všiml, ale všichni okolo a vsadím se, že každý poblíž několika kilometrů.
Se světlem přišlo i ticho. Děti se zastavily a zmateně hleděli vzhůru, jejich balony se odkutálely po trávě. Z kočárků čerstvých maminek vycházelo jen tiché vzlykání, mumlání a žvatlaní. Celý park sledoval ten úkaz na obloze, včetně psů, které tam jejich páničci venčili.
Záře na své síle neztrácela, naopak začínala přibírat na intenzitě a pro mnohé se stala nesnesitelná. Byli nuceni sklopit hlavu k zemi a zakrýt oči dlaní. Já ale i přes ostrost světla sledoval dál. Naplňovalo mě vzrušením a zároveň strachem. Nedokázal jsem ho k ničemu přiřadit ani porovnat. Fascinující a zároveň odpudivé.
Napětím mé tělo pohlcovalo horko, po čele se objevovaly malé kapičky potu, v ústech mi vyschlo a v duchu jsem zatoužil po sklence vody. Myšlenku na pití jsem rychle zapudil a soustředil se na záři.
Když se zdálo, že světlo už nesílí a začne ustupovat, ozvalo se hromové dunění. Hlavou mi probleskla myšlenka, že se nebe začíná hroutit. Pár lidí začalo panikařit, ostatní jen stáli a pozorovali, co se bude dít dál.
Cítil jsem, jak mi slabý vánek projel vlasy a opakovaně, až se z vánku stal vítr. Míče v trávě se začaly s větrem sunout jeho směrem. Pořád jsem mlčky seděl na lavičce a jen sledoval. Obzor přede mnou jakoby se začal rozfoukávat, doslova poletoval ve větru jak písek.
Konečky mých prstů se začaly odlehčovat, když jsem se na ně podíval, měnily se na písek stejně jak celé okolí. Vítr mě bral sebou, spolu s dětským žvatlaním. Přestal jsem fyzicky cítit a měl jsem pocit velkého ulehčení.
Jakmile výbuch utichal, všechno široko daleko bylo rozptýleno do prostoru, nezůstalo nic.