Někdy, když si myslíš, že je vše namířeno proti Tobě. Někdy, když se ani sama v sobě nevyznáš nebo snad sám v sobě. Nezoufej.

Jednou sem již psal článek o tom když lidé pláčou. Co to uvnitř mě dělá za neplechu. Ale když nepláčete, když jste jen v té situaci mezi životem a smrtí. Stačí jen obejmutí?
Vím, že jsou věci, které si nikdo z nás nepřizná. To když s někým sedíme a čekáme na zázrak. Když se s někým popichujete a škádlíte.

Někdy. Poslední dobou stále častěji přemítáme. Chceme být v blízkosti někoho? Nebo jen bloudit po světě sami?

Vždy budeme někoho potřebovat. Jsme lidé a k dokonalé harmonii potřebujeme správný protějšek. Někdy je to dost sebevražedná akce, ale výsledky mnohdy stojí opravdu za to. Když Tě vidím, bojím se. Může to být jen sen a já se probudit nechci. Jenže člověk snadno podléhá představám. Bojím se.

Snažíme si k sobě najít cestu a přesto, i když se tolikrát střetneme nikdy se nesetkáme. Nesmyslné? Naopak má to smysl. Musíme bojovat, to jediné je opravdu správné. Když se držíte někdy na hranici, můžete si šlapat po štěstí a nebo Vás zdánlivé štěstí zadupe do země.

Dlouho jsem si myslel, že mi štěstí klouže mezi prsty. Nedat to najevo a tvářit se šťastně i když uvnitř umíráte. Někdy je toho vážně moc.

Brát život jako bernou minci, vědět, že máte jen na jeden jediný nákup. Vzít si cokoliv za jednu minci nebo zemřít s ničím? Rozhodl si se? Sám o sobě nepochybuj. To udělají jiní. Občas jsem jako Ty, mám strach a bojím se čehokoliv okolo mě. Nenávidím tmu, která se na mě lepí ze všech stran a nemá mě před ní kdo ochránit. Občas Tě potřebuji i když říkám „Mám Tě rád,“.

Žádná slova snad nevystihují to co bych opravdu chtěl říci a popsat to? Myslím, že na romány nejste. Bojím se. Stejně jako kdokoliv z Vás, když máte otevřít dveře, za kterými se ukrývá možná to největší zlo ze všech.

Děkuji moc,

PerfectiOn.