Když jsem byla malá,
měla jsem kolébku,
u té kolébky jsem stála
a měla v ní panenku,
kterou jsem kolébala,
jí zpívala ukolébavku.

Dnes také tak často stávám,
v rukou držím knihu knih,
budoucnosti se obávám
a uspávám tak svůj smích,
tak jako tenkrát panenku
ho v kolébce kolébám.

Ta kolébka je tak vratká
a strach má zadní vrátka,
připlíží se, když ho nečekám,
a tak se zase znovu vylekám
a uspávám svůj smích
v těch nocích bezesných.

Mám občas též pocit,
že kolébek mám víc,
v nich uspávám vše dobré,
všechny skutky bodré
a poddávám se zlému,
utíkám žití svému.

Jen až ukolébám k spánku
vše dobré jak panenku,
pak půjdu také spát,
pak budu umírat,
budu mít na kahánku,
v srdci zla bolesti ranku.

Snad lékař duši uzdraví,
kdoví, bůhví, kdo odpoví,
kdo mne bude k spánku kolébat,
až přijde čas jít spát,
až života podzim zešedne,
kdo mne bude milovat?