Snad každý si při myšlenkovém návratu do vlastního dětství vzpomene na tehdejší přání a touhy, a to především ty, které plánoval v oblasti budoucího povolání. Právě tyto dětské představy bývají obvykle tak nereálné, až je často směšné o nich hovořit. Najdou se mezi nimi ale i sny o těch nejméně uznávaných profesích, jež paradoxně bývají dětmi nejvíce favorizované! Posuďte sami, jak je dětsky naivní a hloupé, když vaše dcera sní o povolání prodavačky, její kamarádky budou určitě popelářky a zbytek třídy touží po nezaměstnanosti. Rodičovské koutky se při úvahách takového typu obvykle široce roztáhnou a oni sami danou situaci raději ani nekomentují.
Dětské představy s věkem nabývají stále jasnějších obrysů a rodičovské úsměvy se nezvratně mění na úšklebky. Na písemných školních pracích jejich ratolestí přibývají silné červené čáry, které nekontrolovatelně překrývají občasné náznaky modré propisky. Jak práce mladých studentů mění svou barvu, tak přechází rodičovské potěšení z roztomilých ratolestí k nezvladatelnému hněvu a obavám. Pohled na bědující maminku se sprásknutýma rukama jasně svědčí o vycházejícím rodinném problému.
„ Jak jsme tě to vychovali?“ „Co z tebe bude?“, „ Vždyť jsi úplně blbej!“ a další oblíbené věty slýchají pak náctiletí vcelku pravidelně. Dnes už vím, že takto jim rodiče rozhodně „nepřidají“, a už vůbec své ratolesti nemotivují k vzestupným tendencím.
Uvědomění si vlastních hodnot je však na každém z nás a záleží jen na osobní vůli a inteligenci. Proto se studenti, jejichž věk se houpe na hranici dvacítky, tak viditelně liší. Proto mnozí již po gymnáziu či střední škole pracují jako prodavači či dělníci, další netuší, co chtějí nebo nechtějí studovat, a jen hrstka má naprosto jasno. V dětství se však fantazii meze nekladou a život umí zázraky, ale přeci nemůže být svět plný popelářů. To by pak zase bylo moc nezaměstnaných…