Kdysi jsem patřila do jedné party. Byl to prapodivný spolek, který vedl daleko. Až za obzor mých možností. Nebo schopností? Nevím, už je to dávno. Čtyři roky, snad. A začalo to přece tak nevinně. A skončilo? Dobře, špatně, jak pro koho. Těžko se to posuzuje…Ale jedno vím úplně jistě. Tehdy byl stejně slunečný den, jako dnes…
„To snad není možný, zase přijdeš pozdě,“ jíkala Bětka a poplašeně běhala kolem mě.
„Tři čtvrtě na sedum, tak se nezblázni, přijdem trochu pozdě“, uklidňovala jsem jí s úsměvem, ale ve skutečnosti mě ta holka strašně štvala. Byla věčně nervní a zvlášť, když se šlo do tanečních…Bože, ta s tím vždycky nadělala. Hlavně nepřijít pozdě, to prý vždy svědčilo o charakteru člověka. Psycholožka.
Jen co jsme vyšly na ulici, samozřejmě, co čert nechtěl, začalo pršet jako blázen. Zmáčené a urousané jsme se doplahočily na metro, kde jsem při čekání na vlak dostala další ťafku.
„Ty se prostě neumíš obléct hezky. Halo, jdeš do tanečních. Vypadáš jako urousaná žába!“ Obě jsme se rozesmály, protože při představě dvou žab, které jednak přijdou pozdě a jednak vypadají jako kdyby šly na masopust, protože se jim stíny a řasenka, samozřejmě nevoděodolná parádně rozpustila, se ani nic jiného nedalo dělat.
Taneční Lucerna měly dobrou pověst, alespoň tenkrát. Říkám tenkrát, ale ne proto, že by to byla už pěkná řádka let, ale protože na tu dobu pohlížím už jako na dávnou minulost. Můj hřích byl, že jsem tehdy upřednostňovala vzhled před charakterem člověka a tak to dopadlo, jak to dopadlo. Honza studoval prvním rokem vejšku, byl o 3 roky starší a samozřejmě, jak se mě zdálo, u jeho vyjadřování, rozumnější a světaznalejší než jsem byla já, středoškolačka.
„Hezky tančíš,“ byla jeho první věta a mě malou holku, hrozně potěšila. Zbytek tanečních jsme protancovali jenom spolu a záhy nato se stal mým prvním přítelem. Strašně jsem se zamilovala a byla bych bývala udělala cokoli. I Bětce, jakožto mé nejlepší kamarádce se Honza zamlouval. Vlastně se zamlouval všem, taková andělská tvářička. Chodila jsem k nim domů celkem často, věčně jsem leželi v knihách a pročítali cestovatelské průvodce, kam bychom se rádi podívali. Z jejich okna bylo vidět až na vrch Vítkov a když kluci - Honza a jeho o rok mladší brácha zrovna nehráli poker, dívali jsme se všichni společně z jejich balkonu a strefovali se papírovými vlašťovkami do okapů přilehlých střech.
Jen tajemstvím mi bylo, kde se věčně potuluje jejich sestra, Klára.
- To, že není věčně doma je úplně normální…, tvrdil mi Honza, neustále běhá po knihovnách, hodně jí na studiu záleží, víš co…
Řeči, řeči, řeči….na které jsem skočila. Ve skutečnosti jela v drogách. Skoro rok. Od jejích šestnácti. Teď už vím, že to Honza moc dobře věděl, to jenom se mnou a s Tomášem se manipulovalo.
- Zlato, mohla bys mi dneska půjčit na 3 knihy, který si potřebuju koupit do školy. Výplata mi přijde až za týden a my je máme mít na tu ekonomii … do pátku…
- A tak to nestojí zas až tak moc, ne? Si je kup v antikvariátu, tak je mají levnější…
- Jenže tam to už nestihnu a potřebuju se z nich taky učit…
- No tak dobře…Kolik potřebuješ?
- Asi tác…hele zlato, já ti to vrátím, nebo tě na něco pozvu…

A pozval někdy? Nikdy. Za začátku jsem to brala v pohodě, ale pak mi to začalo vrtat hlavou a jednou, když přišel ke mně domů úplně namol, rozhodla jsem se, že mi musí říct, co se s ním děje, že takhle už dál nemůžu.
- Honzo, sedni si…tady né…na ten gauč, prosímtě, vždyť si celej špinavej, kde ses válel?
- Co povídáš, nikde jsem se…..neválel…
- A kde jsi byl? Mohl ses aspoň ozvat…
- Cože? To ti mám jako psát každou kravinu?
Začínal být dost hrubý, takhle jsem ho neznala…
- No a povíš mi, kde jsi teda byl?
Měl fialovo kolem očí a bílá pleť se leskla v záři našeho světla.
- S kámošema…na pivu…sem toho…
- Co jsi?
- No vypil dost…
- Sundej si aspoň mikinu, ať se tu nepečeš.
Bez okolků ji ze sebe přímo strhnul a mě při pohledu na obě úplně rozpíchané ruce, to bylo jasné…
- Byl si s ní?
- S kým?
- S Klárou…
- Co bych dělal se ségrou?
- Byli jste fetovat, žejo…a ty všechny peníze ode mě a od bráchy ty zmizely na tohle, co?
- Přestaň mě obviňovat, ty….co si o sobě myslíš jako? Mě špehuješ, jsi snad moje matka?
- Ne, chci ti jenom pomoct, takhle nemůžeš dál. Zničíš se. Máš přece školu, rodinu, sny, plány a mě….
Ticho.
- Nech mě bejt. Jdi do háje. Mám tě po krk.
Zvedl se a zle se na mě podíval. Tak zle, že jsem dostala strach. V hlavě mi ale běhalo jediný…nemůže mi nic udělat, prostě nesmí…a zítra to řeknu všechno Tomášovi.
Ale on jakoby mi četl myšlenky:
- Jestli tohle někomu vykecáš, tak si to vypiješ, zavelel výhružně
- Honzo, notak, vzpamatuj se prosím!
To ho ale tak popudilo, že se ohnal a uhodil mě do obličeje takovou silou, že jsem na chvíli ztratila pojem o čase.
To bylo úplně poprvé, co se to stalo. Lhala jsem kvůli němu především našim, výmluvy na modřiny z tělocviku byly přijatelné a tak jak to jen šlo, pokaždé za to mohlo zranění z míčových her. Neustále jsem věřila a měla naději, že se všechno obrátí do starých dobrých kolejí a Honza bude v pořádku. Lhala jsem všem. Ale jen jeden člověk se obelhávat nenechal. A tím byl můj tehdejší velký kamarád, Honzův brácha, Tomáš.
- Vím, že mu už není pomoci, nech ho jít, stejně ti jenom ubližuje…radil mi, ale já ho mnohokrát neposlechla a odpouštěla Honzovi co se dalo, volala do protidrogových poraden a k nejrůznějším specialistům. To trvalo přes 2 roky.
- Zlatíčko, moc se ti omlouvám, vždyť víš, já to tak nemyslel, nechtěl jsem tě uhodil, to bych přece nikdy neudělal. Odpusť mi to, už se to nestane. A s drogama končím. Končím,končím, končím…plané řeči. Kolik já si jich vyslechla a většině uvěřila…
Po dvou a půl letech jsem se rozhodla vztah ukončit. Nebyl to pro mě vlastně ani vztah, ale spíš utrpění. Tomáš se mnou soucítil a vždycky mě bránil, měla jsem ho strašně moc ráda.
- Bude nejlepší, když mu to napíšeš…stačí že se rozcházíte…
- Vždyť je to tak zbabělý, neříct mu to do očí…namítala jsem, já tvrdohlavá
- A víš co udělá, když mu to řekneš osobně?
Varoval mě, ale já si nevážila ani Tomášových rad.
Skončila jsem se zlomenou nohou a naraženou pravou rukou a prvním člověkem, který mě následujícího dne navštívil byl on, Honza, a znovu s omluvou:
- Zlatíčko, moc mě ten včerejšek mrzí, víš, že jsem to tak nemyslel, tumáš, tady ti nechám kytičku, tulipánek, červenej, ty máš nejradši, viď?
Andělská tvářička, milý úsměv, ale to byl celý on, už jsem to věděla a nenechala se zmanipulovat.
- Nechci od tebe vůbec nic, rozumíš, okamžitě se spakuj a odejdi!
Byla jsem rozčilená a neměla nejmenší chuť se s ním vybavovat nebo cokoli s ním už mít. Pravda ale byla, že na veřejných prostorách se choval jako ten nejslušnější a nejpoctivější na světě. Říkala jsem si, že se třeba polepší, pořád jsem měla naději a viděla v něm to lepší. Tři týdny sekal dobrotu, ale pak se zase všechno obrátilo ke starému.
- Nechápu, že po tom, co ti všechno udělal, se s ním ještě bavíš, stýkáš…
- Ale vždyť on není zas až tak špatnej, podívej se na něj, se z toho vyhrabe, oponovala jsem, já, věčná naděje…

Tomáš byl úplně jiný než jeho brácha. Studoval uměleckou školu, byl to takový snílek a romantik. Pamatuju si, že jsme spolu jednou vyrazili na výlet jen tak na Karlštejn. Uprostřed krásnýho léta, kdy tráva a nebe se předhánělo v zářivosti barvy, slunce svítilo jako zlato a vzduch voněl sladce jako med.

- Myslíš, že na to nepřijde? Obávala jsem se Honzových výčitek, ačkoli to byla doba, kdy už jsem spolu prakticky nekomunikovali
- No a co kdyby? Dyť mu to může bejt úplně jedno….zdůrazňoval Tomáš, není to přece žádnej psychouš, nebude tě pronásledovat a vyhrožovat, že jestli nebudeš s ním, pak s nikým…
Jenže opak byl pravdou. Jen co jsme se vrátili z nejúžasnějšího výletu za poslední měsíce, Honza si na nás obou doslova vylil vzek.

-Jak mě můžeš podvádět za mými zády takhle okatě s mým bráchou? Nepříčetný, rozzuřený, hysterický….
-Já tě nepodvádím. My dva spolu už nechodíme a za druhé s Tomem jsme kamarádi…
Jenže to byly slabé a hlavně hrozně nevinné argumenty. Opět jsem skončila s otřesem mozku. Ještě ten den, kdy za mnou přišel s prosíkem do nemocnice, vyhodila jsem ho a všechno řekla doktorům. Ale nikdy ne na policii. Myslím,že by mě rodiče tenkrát přizabili, kdyby se dostaly na povrch všechny ty záminky modřin, puchýřů a zlomenin. Ani Bětka a ostatní holky ze třídy neměly ani tušení. Měla jsem za to, že kdybych se jim svěřila, někdy by se prořekly.

Následující měsíc jsem o nikom z nich neměla zprávu. Bylo to v červenci 2008, kdy jsem se rozhodla jet za babičkou do Budějovic. Užila jsem si parádní víkend a napadlo mě, že bych mohla zavolat Tomášovi, aby mě přijel navštívit. Prostě jen tak.

- Ahoj,jsi to ty….chvilku jsem čekala než odpoví…
Slyšela jsem divné praskání, holt mobilní signál byl dost nízký.
- Ahoj…jeho pozdrav zněl tak nějak zklamaně.
- Děje se něco?
- Ne, ne, já jen teď….no stěhuju se…
- Jé, aha…tak to tě ruším…
- Né, prosímtě, vůbec ne, rád, moc rád tě slyším…konečně upřímný ton
- Já tebe taky…víš, snažila jsem se mu teď vyhýbat a zatím se mi to docela daří, mám konečně klid…Jak je vlastně na tom?
- No…nevím, nevídáme se…
- Aha…
- Kačí, kde jsi teďko?
Pousmála jsem se.
- Na chalupě u babičky a napadlo mě, jestli by sis nechtěl užít u nás bezva pár dní? Kdybys přijel dneska…Lákala jsem ho, ale předem jsem věděla, co odpoví.
- Tak skvělý, moc rád…MOC RÁD TĚ UVIDÍM!

To byla jeho poslední slova. V ten večer začalo pršet. Babička ještě zmiňovala, jestli by nebylo lepší počkat do zítra, že budou silnice mokré, ale Tomáš se přesto hned po našem hovoru vydal na cestu, na motorce…Přesně za hodinu mi přišla zpráva, kde stálo: Kačí, moc se na tebe těším. Budu tam tak za 45 minut . Mám tě moc rád. Pusu. Tomáš.

Jenže už nedorazil. Dostal smyk někde u Milevska a ještě než ho stačili dovést sanitkou do nemocnice, zemřel. Já se to dozvěděla až ráno. Byl to šok. Jediný člověk, kterému jsem věřila a kterého měla tak hrozně ráda a nikdy mu to neřekla…Byl pryč.

S jeho bráchou a Klárou to ani nehnulo. Označovali ho za zrádce. Teď už to ale všechno tolik nevnímám. Byla to jedna etapa mého života, kterou už považuju za uzavřenou.
Nedávno jsem ho ale potkala, Honzu myslím a vůbec se nezměnil.

- Čau, jé, tebe bych tady vůbec nečekal…
Samozřejmě jsem se už nenechala zmást jeho zdvořilým tonem.
-Nazdar…
Nenechala jsem se vykolejit a rázně šla dál.
-Počkej přece ne….hele, ráda bych se tě zeptal…
Zkoušel to na mě se zdvořilostí.
- Co ode mě chceš?
Vůbec mě nezajímaly jeho řeči, nic…
- Je mi to moc líto, brácha, no dyť víš…
Teď si vzpomněl, no jasně, stejně jsem mu nevěřila ani slovo.
- Byla to moje motorka…
Popravdě, bylo mi to úplně jedno, čí to byla motorka.
-Hele mě je to jedno, čí to bylo, říkám, už je to pryč a nechci tě vídat.
A razantně jsem se otočila k odchodu.
- Hele, počkej ještě chvíli…zastavil mě
- Co je?
Poslední otázka, víc už pro něj neutrousím.
-Nemáš…
- Ne nemám a ani mít nebudu…odpověděla jsem klidně a s úsměvem, protože jsem přesně věděla na co by se zeptal…

Nechala jsem ho tam stát, s prázdnýma rukama zastrčenýma hluboko v kapsách s naprosto zoufalým výrazem. Možná jsem byla jeho poslední naděje, možná jsem mu měla naposled pomoci, ale nedokázala jsem to, protože on mi ji bez optání dávno předtím všechnu sebral.