Jedna z pěti povídek mého povídkového souboru: Ženské povídky.

ACH, TI MUŽI

Bez mužů by byla nuda, o tom nemůže být pochyb. Po dvanácti letech nesourodého manželství získáte takovou imunitu, že vás už nic nevyvede jen tak z míry. Přirozeně. Jsem smířená s tím, že strávím zbytek svého života po boku toho nejlaxnějšího muže na světě. Říkám nejlaxnějšího, protože od chvíle, co jsme se narychlo a hlavně levně oddali v kostelíčku svaté Kateřiny, ho už zajímaly jen ty jeho elektrony, mezony a fotony. Jaká žena by tohle vydržela dvacet čtyři hodin denně? Se zjevným nadšením zahnívá ve své malé smradlavé komůrce s okny do dvora, kam vždy o půl páté odpoledne přijde doga pana Laskavého a uvolní se. Pan Laskavý samozřejmě dělá, že nic nevidí, natož aby snad vzal papírový sáček a udělal to, co se od pejskařů očekává. Toníčkovi v komunistickém nočním obleku od maminky však tak naturalistický výhled vůbec nevadí. Pyžamo je jeho oblíbený kus oblečení. Jedno takové, s medvídky v námořnickém oblečku, dostal ve svých dvaceti letech od maminky a stále mu na jeho povislých ramenou a nijakém hrudníčku tak netečně visí. Co na to říct, maminčini mazánci věrně milují po celý svůj život, strávený mimo domov, jen jednu jedinou ženu - svou maminku. A může ji partnerka, či snad dokonce manželka, někdy nahradit? Při pokusu rozstříhat tu kostkovanou příšernost na hadříky, dostal hysterický záchvat, a osopil se na mě, cože si vůbec dovoluji radit mu, jak má nebo nemá žít. Maminka, ta by si tohle nikdy nedovolila.
Já, rodilá Pražačka, se věnuji malbě na hedvábí. Tím on, senochrup, odněkud z Horní Dolní, jak si z něj utahují moji cyničtí kamarádi z fakulty, značně opovrhuje a označuje mou dlouholetou a troufám si říct i výdělečnou aktivitu za mrhání drahocenným časem. Před týdnem se mi dostalo doporučení přemýšlet více nad sebou a existencionálním bytím člověka na Zemi.
„Neb nejsme tu věčně, Klárinko, a mělo by tu po nás něco zbýt.“
Onen hořkosladký den své největší životní blbosti si dodnes pamatuji velice živě. Drahý objednal, to bylo ještě před svatbou, zájezd do Egypta, země slunce. Já, tenkrát mladá naivka, byla unešená jeho nápaditostí a tajně jsem se smála kamarádkám, které jely k Mácháči a táhly se vlakem s dvojitým přestupem v Hradišti. Ve vedru se mořily s krosnami nacpanými sprchovým gelem s vůní osvěžující broskve a ananasu, který šel tenkrát na dračku, a já, slečna snoubenka, se omývala v super moderním Boeingu 6208 lehce navoněnými vlhkými ubrousky a pod nos si objednávala šampaňské. Tedy, tak jsem si to tenkrát plánovala, ale to byste museli znát mého Toníčka. A také, kdo se směje naposled…
Můj milý snoubenec jednoduše zapomněl, že se někam letí, a tak naše letadlo nečekalo, až se uráčíme dostavit na runway. Jednoduše ulítlo. Takže jsem skončila taky u Mácháče na společné dece se svou sestrou, zatrpklou servírkou z restaurace Michelská, a ještě jsem byla ráda, že jsem si ten broskvově - ananasový gel od ní vůbec mohla půjčit.
Nejsem žádná superžena, jen si teď tak říkám, že mi před léty něco opravdu uniklo. O Toníčka jsem zakopla v matfyzácké menze na Tři krále. Moje oblíbená menza byla tenkrát u právnické fakulty. Tam jsme vždycky chodily s holkama a okukovaly frajery z peďáku. A že vám, panečku, byli! Sem tam nějaký ten vypracovaný svalík, v létě pěkně tílečka a barevný šály kolem krku. Spolu s potrhanýma kalhotama u kolenou to dohromady bylo děsně šik. Kdo nosil takovej ohoz, ten byl prostě jednička.
K matfyzákům jsem šla, protože jsem s holkama, věčně vysmátou Bo-hunkou a velmi emancipovanou Věrkou, prohrála nějakou hloupou literární sázku. A protože jsem se vždycky radši bavila, než abych se učila, tak jsem tehdy byla ještě vlastně ráda. Studovat literární teorii byla docela fuška a já postupem času zjišťovala, že mám trochu jiné ambice.
Petr Vyskočil, vůdce naší literární party, dnes je z něho redaktor Lidovek, má dvě prudce inteligentní děti, druhou manželku a dva vyzáblý strakatý chrty, tenkrát prohlásil, že my, filďáci, jsme středem všeho dění a nikdo si k nám nesmí nic dovolovat. Taky říkal, že z nás budou ty velký literáti, spisovatelé a novináři, který tu jednou budou korigovat všechno to pražský dění.
To byl stejně príma kluk, ten Petr. Ve druháku jsme spolu začali chodit a on mi každý ráno před školu přinesl jednu kytku. Pondělí bylo fialkový, úterý růžičkový, středa slunečnicová, čtvrtek karafiátový a pátek gerberový. To mi pak bylo kolikrát líto, že nechodíme na přednášky i v sobotu a v neděli. Úplně mi zamotal hlavu a já se v den svých třiadvacátých narozenin rozhodla, že už žádný jiný muž nevstoupí do mého života, že Petr je ten pravý. Měla jsem nejspíš vlčí mlhu, když se mě zeptal, jestli bych s ním nechtěla utéct do zahraničí, a já kývla.
„Kotě, tady nás nic nečeká.“
Slovo nás patřilo v jeho verbálním slovníku k těm nejoblíbenějším. Mám jisté podezření, že za nás považoval sebe a své ego vzhledem k událostem, které po našem seznámení následovaly.
Bohunka a Věra mi ale začaly mluvit do lásky, což byla, a vlastně pořád je, má srdeční citová záležitost. Naše hádky s Petrem téměř omezily běžnou komunikaci a nakonec z té květinové lásky zůstala jen vzpomínka na propíchané srdce od trnů rudých růží. Rozešli jsme se v jedno listopadové úterý. Po necelých šesti měsících bouřlivého vztahu. Petr se svým uraženým egem odešel na truc ze školy, alespoň tak to o něm ostatní říkali, a začal žít v Jindřichově Hradci. Kam se poděla jeho idea cesty do zahraničí? Já školu taky nedodělala. Po bakaláři jsem se rozhodla odjet pryč. S literární vědou jsem nechtěla mít už nikdy nic společného. Chyba byla, že jsem se na filosofickou fakultu vůbec kdy hlásila. Nic kromě bolavého srdce mi nepřinesla. Zato dva roky na jihu u moře byly jako celý můj život. Vrátila jsem se snad jenom kvůli mamince. A taky mě pořád uháněl ten Toníček z matfyzu. Už jsem potřebovala opravdový pevný a rozumný vztah. Nějaká pozitiva a sociální jistoty. A Španělsko? To byl jen samý don juan. Kolikrát jsem si po Petrovi Vyskočilovi zasteskla. Zavolat mu, napsat, to ale bylo nad moji hrdost. Maminka mi upletla fialovou sukni z nejlepší bavlny, prý se mi bude hodit k vdavkám. Jenže já nechtěla vdavky, chtěla jsem Petra a Petr byl pryč. Vrátil se, až když jsem už byla vdaná za Toníčka. Dali jsme si schůzku (zavolal mi první) před fakultou, já v té fialové sukni s blůzkou, on ve vytahané košili a plandajících kalhotách (nikdy nezapomněl na náš free styl ze studentských let). Byl listopad, téměř o pět let později. Jakmile mě uviděl, zdvihl obočí a podal mi gerberu. Kalendář ukazoval pátek.
„Proč sis nevzala mě?“ zeptal se sebejistě.
„Odjel jsi.“
Špitla jsem tiše a po očku si ho zálibně prohlížela. Nezměnil se. Pusu pořád roztaženou od ucha k uchu, světlé kučeravé vlasy mu padaly do obličeje a z poloviny zakrývaly jeho vysoké čelo. V kostkovaných džínsách s naschvál potrhanými kapsami a bílé košili vypadal jako tenkrát ten usměvavý klučina z fakulty.
„Musel jsem. Udělal jsem to pro nás.“
Co bylo ovšem myšleno pod slovem nás, jsem se už ale nedozvěděla. Opravdu, Petr Vyskočil se za ta léta, co jsme se nestýkali, ani trochu nezměnil.
A takoví jsou muži, blesklo mi v tu ránu hlavou. Odejde ze školy, několik dnů, měsíců a roků se neozve a myslí si, že na něj snad budu ještě čekat. Kytku i jeho jsem nechala u Rudolfina. Nevím, možná s ní uschnul tak, jako moje láska uschla steskem po něm. A jestli vás zajímá, jak to bylo s Toníčkem, tak musím uznat, že to bylo jedno z nejbrilantnějších seznámení s mužem, jaké jsem kdy zažila.
Když jsem šla do té matfyzácké menzy (poslední semestr mého studia), zakopla jsem o něj s tácem guláše a jahodového želé zákusku. Převrhla jsem na toho chudáka pod stolem celý tác. Všechny ty mňamky jsem mu vyklopila na hlavu (gravitace se zase předvedla v nepravou chvíli) a sobě pošpinila celou sukni, veškerou práci mojí starostlivé maminky. Zelenou, tu nejoblíbenější. Vůbec jsem ho pod tím stolem (vážně ležel pod výdejním stolem!) neviděla. Ztěžka vstal, celý ušpiněný a zmáčený. S několika šroubky v kostnatých prstech mě nejistě pozdravil.
„Ahoj. Hledal jsem ztracené matice.“
Majdalenka Dolejšů, taková jepice, co studovala matematickou analýzu, se začala smát na celé kolo. Styděla jsem se za tak nešikovný krok. Celá matfyzácká menza se mohla smíchy popukat.
Sám od sebe mě oslovil až poprvé na tanečních čajích, asi tak měsíc po té jídelní aféře. Na čaje jsem šla s kamarádem Viktorem. Jakmile jsme vešli do sálu, uviděla jsem Toníčka sedět na jedné ze židlí po obvodu. Byl sám. Čmáral si něco do notýsku. Když mě zpozoroval přidrženou za rámě Viktora, vstal a velmi suverénně se hnal směrem k nám. Toho si však pohotově všiml můj společník a bojovně se na něj otočil.
„Aho…“, ani mě nestačil pozdravit.
„Dej si vodchod mladej“, zavelel Viktor.
Toníček se na mě chvilku bezradně díval škvírkou mezi Viktorovými mohutnými pažemi a pak zašeptal:
„Jenom na chviličku.“
„S Klárou tancuju já, jasný? Polku po česku, tango po argentinsku, waltz s napětím a jive s uvolněním. Dneska máš utrum, zajíčku.“
Viktor byl taneční přeborník. Kluci mu záviděli, protože na něj holky, které toužily po pevném držení a sebejistém tanečním vedení, letěly jako včely na med.
Musela jsem se smát. Soupeřili spolu, jako by šlo o cihlu zlata. Ale to se o mně rozhodně říct nedalo. Moji rodiče byli chudí a já jsem brigádničila, kde se dalo. Prodávala jsem podprsenky, masírovala ženám namožená ramena, kartáčovala jsem mužům boty na ulici, o Vánocích pomáhala rozlévat bezdomovcům polévku na Staromáku, rozdávala jsem letáčky v průchodech metra, propagující předražené nabídky cizojazyčných škol, nebo dělala pokojskou v pražských hodinových hotelech, kde mi mimochodem platili dost na to, abych si mohla třikrát do měsíce vyrazit třeba i na dýzu. Nenáviděla jsem momenty, kdy jsem se musela učit. Zábava byla mojí alfou a omegou.
Vždy vysmátá Bohunka mi ale jednou se vší upřímností řekla:
„Hele, ty by ses neměla mastit s těmahle potupnejma brigádama, kdy drhneš divnejm chlapům boty, ale měla bys dělat něco z oboru, chápeš? Třeba v Akademii věd něco zkoumat, teď tam prej někoho sháněj.“
Jenže Akademie, to zrovna nebylo nic pro mě. Maminka mi kolikrát vtloukala do hlavy:
„Hlavně chytrýho a bohatýho.“
A tatínek naopak:
„Hlavně hodnýho a zábavnýho.“
Tak jsem se musela snažit jinak, než chtěla Bohunka. Do AV jsem nikdy nepřišla, všechny ty průzkumy a vědecká práce mi přišly jako totální ztráta času. Pracovat ve výzkumu, to jo, proto jsem asi těžce prolezla tady, na teorii literární vědy. Po studiích jsem si chtěla užívat a ne se někde těžce lopotit. To není lenost, zařekla jsem se jednou před zrcadlem. Já nejsem líná. Jsem jenom trochu… Kdybych jen alespoň trošičku věděla, co doopravdy chci!
O toho podivína z matfyzu jsem se začala zajímat v ten moment, kdy jsme se tak hloupě srazili v jídelně. Sice jsem pak odjela do Španělska, ale po mém návratu na mě ještě pořád čekal. Nejspíš mu na mé přítomnosti hodně záleželo. A to mi lichotilo. Kamarádi mých kamarádů zjistili od kamarádů jeho kamarádů, že se jmenuje Antonín Rippiere Blatný, a že je jeho rodina šlechtického původu z Francie. Bydlí tady v Břevnově v honosné vile a chovají pět běloskvoucích pudlů.
„No a proč jsi to chtěla vědět?“, otočila se na mě pobaveně Věra, která nemohla uvěřit vlastním uším, že se zajímám o někoho, kdo je tak neuvěřitelně mimo.
„Snad se nechceš s takovým exotem spustit?“
Věře takové věci, o jakých jsem já přemýšlela na primárním místě, do-cházely až sekundárně. A mnohdy vůbec. Od té doby jsem na nic jiného nemyslela. Sice jsem si nedokázala život s ním vůbec představit, ale vidina majetku, který bych sňatkem s ním získala, mi způsobila dočasné zatmění mysli.

(pokračování příště)