Vykoukla jsem pobaveně pod Viktorovou levou rukou a alespoň ho pozdravila:
„Ahoj.“
Toníček, štěstím bez sebe, sundal si brýle a já uviděla malá králičí očička, jak na mně visí.
„Pojď, něco ti ukážu.“
Viktor za námi ještě hrozil prstem, ale když jsem mu slíbila, že se na tango argentino vrátím do jeho náruče, kývl a šel si dát k baru kolu s ledem. Toníček mě zatím vlekl k židlím, na kterých trůnil prý celou dobu před naším příchodem.
„Čekal jsem na tebe, myslím, že ty bys to mohla pochopit.“ V tu chvíli jsem si připadala jedinečná a s napětím vyčkávala, jak mi vyzná lásku a pak pozve na hruškový džus a možná mi dá i pusu na tvář. Možná mi také představí jednoho z těch běloskvoucích pudlů a řekne:
„Podívej, tohle je Pufík, když budeš chtít, ukážu ti ostatní.“ Pak mě vezme do té jejich honosné břevnovské vily a já uvidím vázy z alabastru a pestrobarevné koberce dovezené až z Maroka. To by mi maminka určitě neuvěřila. Posadil mě, zasněnou a zaplavenou ženskými představami o ideálním muži, ke stolu, a ze svojí ohromné brašny pod židlí, kterou jsem předtím vůbec neviděla, vytáhl matematicko-fyzikální skripta, nalistoval stranu padesát osm a s chutí mi začal vysvětlovat fyziku elementárních částic, o kterou měl pocit, že by se dívka při prvním setkání s chlapcem, na tanečních čajích, v půl desáté večer mohla doopravdy zajímat. Údivem nad tou jeho samozřejmostí jsem se málem zhroutila. Probral asi tak dvacet stránek z mezonů, mionů, elektonů, fotonů, kvarků a dokonce mi nabídl, že mi vysvětlí i část teorie relativity. Umírala jsem žízní, usínala únavou a s blednoucí tváří pozorovala, jak Viktor nakvašeně tančí ve vášnivém objetí tango argentino s metráčkem Majdalenkou Dolejšů.
„Ta Majda je ale děsná, viď?“ zašeptala jsem si sama pro sebe, ale až pak mi došlo, že jsem to vlastně řekla docela nahlas. Toníček byl ale úplně ztracený. Z toho jeho fyzikálního transu by ho neprobral snad ani výbuch granátu u vedlejšího stolu. A navíc, pořád ještě nevěděl, jak se jmenuju.
Když jsem se toho rána vrátila domů, měla jsem sto chutí zavolat Petrovi Vyskočilovi a říct mu, že ti matfyzáci jsou vážně pitomci. Ale pak mi došlo, že jsem se s ním vlastně už nadobro rozloučila. Maminka mi uvařila meltu, a když jsem jí vyprávěla, jak bylo na tanečních čajích, důrazně mi připomněla, ať to hned nevzdávám, že nic není tak horké, jak se to uvaří, a nezapomněla ani na svoje oblíbené moudro, že mít inteligentního a vzdělaného manžela je dnes velmi důležité. A to jsem jí ani neřekla o tom jejich majetku.
„Co si myslíš, holka jedna nešťastná? Nedoděláš školu, utečeš do Španělska, kde děláš bůhvíco a pak se vrátíš a chceš si ještě vybírat? Myslíš, že na tebe za rohem čeká elegán ve smokingu? Vždyť ty vůbec nic neumíš!“
Maminka byla vždycky jako encyklopedie nebo vzdělávací pořad v televizi. Teorie měla spoustu, ale praxe jí dost unikala, to říkával zase tatínek. Toníček se mi představil až na druhé schůzce, přibližně za měsíc od té první. Jestli se ovšem ta šílená přednáška dá považovat za schůzku.
„Hele Toníčku, vždyť já o tobě nic nevím. Povídej mi něco o sobě.“
Navrhla jsem mu jednou, když jsme se takhle procházeli po Havlíčko-vých sadech. Beze slova se na mě podíval. Z té samé brašny, co měl na tanečních čajích, vytáhl něco v plastové folii.
„Nerad ztrácím takovými hloupostmi čas. Na!“
Podal mi na stroji napsaný svůj životopis. Blesklo mi hlavou, že většího magora jsem si nabrnknout nemohla. Maminka z něho byla ale nadšená, protože to byl vzdělanec vzhledem i duší. A když konečně zjistila, jak je jejich rodina bohatá, začala mi šít svatební šaty - bílá bavlna s elegantní kraječkou.
Co ale můj tatínek vyváděl, když jsem mu jednou večer oznámila, že se budeme brát! Prosil mě, ať to nedělám, co prý s takovým nemehlem, které si neumí ani vyprat ponožky, budu dělat? Nabízel mi finanční úplatu, chtěl, abych potajmu utekla zpátky na jih, a jednou i vyhrožoval, že jestli si ho vezmu, tak mě vážně přerazí. A to už znamenalo hodně. Tatínek měl v naší rodině úděl pacifisty.
„Tatínku, ale já si ho musím vzít. Kdybys věděl…“
„Dcerunko, vždyť tě ta jeho netečnost zabije! Proto, aby ses trápila, jsem tě přece na tenhle svět neposlal. Ten tvůj nastávající by měl být především hodný, dobrosrdečný, měl by tě brát kolem ramen a nosit tě na rukou, dávat ti květiny a pusinkovat tě, měl by tě umět rozesmát. Klárinko, jestli si ho vezmeš, vážně tě přerazím! Nežertuju!“
Vzpomněla jsem si na květiny od Petra Vyskočila a bylo mi do pláče.
„Čekám dítě, táto,“ přiznala jsem konečně, se slzami v očích, barvu.
Trochu se zarazil a hnul se mu knír. Chvíli tajemně mlčel, ale pak s rozjásanýma očima rázně dodal:
„Ale to vůbec nevadí, dcerunko. Utečeš a dítě budeš vychovávat sama. Jenom si ho, holčičko moje, neber z povinnosti.“
Když jsem s brekem líčila mámě, co mi táta říkal, otráveně podotkla:
„Vždyť je ze starý doby. Nemá rozum.“
Nalila si do štamprle slivovici a pak se ještě ujistila:
„Říkala jsi snad, že tě ta jeho máma zajistí, ne? No tak, na co čekáš? Peníze mít budeš, chlapa a bydlení taky. O to přece v životě jde. A to ostatní si už pak zařídíš po svým.“
Vypila naráz obsah štamprle domácí slivovice, tváře jí zrudly a čelo polil pot. Pak na mě mrkla. Mámino mrknutí znamenalo: Ty to zvládneš, když jsem to zvládla já.
A tak jsem si Toníčka vzala a hned, jak jsme se políbili, někdo ze svatebčanů volal sanitku, že se na obřadu nějaký muž zhroutil. Když jsem se otočila od oltáře, zjistila jsem, že to byl můj tatínek. Knír měl zkroucený směrem dolů. Dostal mrtvici.
Dnes, po sedmnácti letech manželství, vím už své. Především ale vím, že Toníček je případ pro léčebnu v Bohnicích. Náš syn Drahouš vyrůstá jako samorost a pobývá v obležení knih o jaderné fyzice. Místo aby skládal dívkám svého věku milostné básně, skládá si doma chemické stavebnice. Vzhledově připomíná ale spíš španělského toreadora. Ještě že není Toníček tak zvídavý. Test otcovství je pro něj bezpředmětný. Naštěstí. Jednou týdně navštíví Drahouš dědečka, mého tatínka, v brněnském sanatoriu, kam jsme ho z důvodu lepší péče poslali. Pokaždé když se vrátí, řekne:
„Pořád má knír dolů.“
A já? Já doma vařím a občas si vyrazím někam do společnosti. Pochopila jsem, že život není tak tragický, když ho člověk bere s nadhledem. Sice bydlíme v takovém kumbálku o dvou místnostech, stěží se tam tři nacpeme, ale o to vlastně tak úplně nejde. Peněz dostávám od jeho rodiny dostatek, kdybych chtěla, můžu si za ně koupit třeba hezkou lososovou vilu, s bazénem a muškátovými záhony, v jaké bydlí Toníčkova rodina v Břevnově. Jenže já nechci. Radši utrácím za hadříky, auta, botičky a taky si potajmu zařizuji bydlení u Juana v Barceloně. Až bude Drahouš dospělý a rozumný, třeba pozná svého pravého tátu.
Myslím, že to bylo minulý čtvrtek, kdy jsem potkala v obchodním centru My svou bývalou spolužačku z fildy, Věrku. Co mě udivilo, nebyla tam sama, ačkoli se vždy považovala za velkou feministku, odhodlaně tvrdící:
„Mužský jsou ženskejm jenom na obtíž. Pijou, koukaj na telku a kritizujou, že jsme tlustý. Žadnýho mužskýho si pod křídla nevezmu.“
Tak ta Věrka se držela, asi jen naoko, baculatého mužíka s šedivými vlasy, mohl by být věkem její dědeček, v ruce držel černé paraple a na hlavě měl nakřivo posazenou šedou buřinku. Vypadal trochu jako maličký dirigent minimalistického orchestru.
„Jéé, ahoj Klárinko, to je ale překvapení!“ zavolala na mě přes celý dav lidí, valících se z přízemí po eskalátorech do prvního patra. Ten pitoreskní mužík naznak zamával svým starodávným paraplíčkem.
„Jemináčku,“ špitla jsem si pro sebe a s lehkým úsměvem na tváři jsem si k nim razila cestu. Chvíli jsme si v ústraní povídali. Ctirad, její manžel, jak jsem se dozvěděla, byl opravdu dirigent.
„Pořád mi říká, jak jsem tlustá,“ špitla mi Věra do ucha, když se zrovna ohlížel po vnadné ženštině v elastickém žlutém dresu.
„Jsem tlustá, viď?“ otočila se zpátky i na Ctirada. Ten chudák vůbec nevěděl, která bije, opáčil nejistě:
„Nejsi tlustá.“
Věrka ale prudce pohodila hlavou a vykřikla:
„Nelži mi, co je podle tebe tohle, tohle a tohle?! Tobě na mně nezáleží, kdybych byla jako sud, tak tobě to bude jedno!“
Rozčileně poukazovala na jednotlivé části svých tělesných nedokonalostí jako na důkaz mužovy neupřímnosti. A je to. Chyba byla v tom, že výpověď jsem tlustá nebyla věcným sdělením, na které očekávala odpověď. Bylo to pouze sdělení pocitu.
Tyhle nemožné debaty o ničem mě naštěstí míjejí. Toníček má totiž na všechno svoji logiku a s oblibou tvrdí:
„Drahá, raději na mě nemluv, pokud plánuješ argumentovat nelogicky. Velmi to ztěžuje vyřešení dané situace. Pamatuj, že pokud se argumentující drží určitých pravidel, dá se v jejich rámci definovat optimální řešení. Pokud ale žádné hranice, definovaný prostor pro argumentaci, vymezeny nejsou, výsledek je oběma stranami zcela neodhadnutelný.“
A proto se s Toníčkem raději vůbec nebavíme. Já, jako žena, argumentuji na základě jeho logiky vždy nelogicky. Taková diskuze proto úplně ztrácí smysl. Podle něj mluvím řečí, které on nerozumí. Anebo nechce rozumět. Dovedete si představit, že to může být někdy i docela výhoda?
Drahouš se s tátou baví velmi často. Té jejich řeči zase nerozumím já. Logicky. Pod jednou střechou je nám ale v separovaných pokojích a společné kuchyni, kde se sejdeme vždy pospolu jen v neděli večer na zelňačku s topinkami, přece jen hezky.
O víkendech jezdím za mojí maminkou k Sázavě, kde si pořídila chatu a žije tam se svým milencem.
„Co bych dělala se starým dědkem, který si nic nepamatuje? To Libor, ten mi dopřává přepych. I na starý kolena.“
Párkrát do týdne se jdu s kamarádkami taky podívat na nějakou postmoderní výstavu, abych si udržela všestranný přehled. A každou sobotu odpoledne se setkávám se svojí starou láskou – Petrem Vyskočilem. Nevěříte? Ale ano! To jsem šla jednou takhle běhat s manželovým běloskvoucím pudlem, Elekronem Number 1 a pudlicí Elektrodou Number 2 (tak se vážně ti dva mazlíčci jmenují!) do Stromovky a našla tam zatoulaného chrta. Když jsem ho vracela majiteli, zjistila jsem, že je to on, Petr s roztrhanými kalhotami, nynější redaktor Lidových novin. Ženatý, s dětmi, stejně jako já. Posledně jsme si dali takovou neformální pusu před naší bývalou fakultou a od té doby jsem mnohem šťastnější. Petr je zábavný a milý. Cítím se s ním moc dobře, zapomínám na jednotvárný a nudný život vedle svého geniálního a mlčenlivého Toníčka. Ale žádný člověk nemůže mít všechno a můj muž je jinak hodný a dokáže zajistit naší rodině pohodlný život. Můžu si přát něco víc?
Lineární kombinací těchto dvou mužských exemplářů jsem tedy úspěšně získala to, po čem oba mí drazí rodičové toužili po celá má studentská léta. A vlastně díky nim jsem teď moc šťastná. Toníček mi nikdy nemůže dát to, co mi může dát Petr a Petr mi nikdy nemůže dát to, co mi dá Toníček.
Nedávno jsem se taky byla podívat za tatínkem v sanatoriu. Měl svátek, přinesla jsem mu květiny, karafiátky, ty on má nejradši. Když jsem mu je pokládala na stůl, otevřel oči a významně se na mě podíval. Nemusel ani nic říkat a já si všimla, že jeho knír už nebyl povislý směrem dolů. Ba naopak. Směřoval mu nahoru a on se šťastnýma očima usmíval. A já dobře věděla, že to není kvůli těm květinám, které jsem mu přinesla.

Viděl, že jsem rozkvetla i já.