Je tady zimní období a teplota nebezpečnou rychlostí klesá, až modř rtuti z teploměru téměř vymizí. Capu si to po chodníku ve dvou vrstvách termoponožek, jejichž nákupu jsem po kamarádčině ódě na termoprádlo neměla šanci říci ne. Zahřát by mě samozřejmě měly i bavlněné punčocháče s vysokým zatepleným pasem, které zahanbeně skrývám pod džínami. Ruku do ohně by v reklamě zajisté dali i za moirová trička, u nichž je vyzdvihována především nepromokavost a větruvzdornost. Pro jistotu nosím tři vrstvy, čímž bych měla dosáhnout zvýšeného efektu. Jsem samozřejmě vybavena i dalšími nezbytnostmi, jako je fleecová čepice či vyhřívané rukavice.
Veškeré moje vybavení ovšem v boji s mrazem trapně prohrává, tělo pomalu ale jistě umrzá a já se ani nestačím proklínat za svoji naivitu. Cedulky na prádle sice slibují absolutní ochranu až do minus 50 stupňů Celsia, mě se ovšem v krvi tvoří ledové kry, i když je na nule.
Alespoň částečné naplnění slibů výrobců bych čekala ve školní budově, kde se ovšem kvůli žalostné finanční situaci jen zřídkakdy prohání voda v radiátorech. Pokud se jednou za čas poštěstí a topení hřeje na plné obrátky, najde se vždy nějaký přehřátý spolužák, který neváhá pootočit „intenzitu zateplení“ na symbol sněhové vločky.
Veškerá moje snažení jsou tedy nejspíše marná, a tak se ve společnosti s mrazuvzdorným oblečením raději smiřuji se svým zarudlým nosem a rukama bez citu, protože i v kožní ordinaci se mi dostalo rady, že jedinou opravdu funkční ochranou a léčivem je pobyt ve vytopené místnosti. Proti mrazu se dá tedy obrnit pouze bojem, který je sice beznadějný, ale alespoň vás zahřeje. Že ne? Věřte, že při rozčilení nad reklamními triky se čelo orosí každému…