„Untitled? Zvláštní,“ běží mi hlavou, která se nepodstatně krčí pod puntíkovaným deštníkem od Granka. Prší. Capu si to posmutnělým počasím od music krámku na jeden ze spojů MHD. Déšť ve vlastním zamyšlení ani nevnímám. Untitled. „Sakra, co to má znamenat?! Jak může lidi pohltit, když ani nemá název? No, prosím,“ mrknu na obalu alba o pár řádek výše, „Welcome to my life.“ Jen co mé oči dočtou třetí slůvko, je mi jasná podstata písně. Změna, přivítání, nový život.
Dříve by mě už jen název přinutil si „Welcome“ ihned pustit v přehrávači.Po touze slyšet tyto tóny se ale náhle slehla zem. Síla kapek bubnuje na deštník. Jakoby mě chtěli z čehosi vyrušit… Hm. Tak Untitled , jo?! Ale proč? Vždyť i třeba Promise, vyskytující se pouhou řádku pod „Welcome“, jasně osvětluje svou podstatu. Jakýsi symbol důvěry, slib. Dříve bych popadla sluchátka a byla nenapravitelně žíznivá po neznámém poslechu. Ale Untitled.
Co to může znamenat? S hlavou v oblacích kráčím po chodníku jako nevidomá. Duší zkoumám běloučké chomáčky pokrývající oblohu. Létám v neznámém šeru, které nejistě zahaluje svět. Cítím nejistotu. Beznaděj.
Jsem zoufalá, bezmocná. Kráčím po chodníku jako nevidomá.
Kdyby po chodníku.
„Áááá,“ skoro si vyrvu hlasivky z krku. Tělo se mi otřese nepředstavitelným tlakem. Jestli něco pociťuji? Kdepak… už skoro nic nevnímám., snad jen bolest, všemocnou královnu utrpení. Cítím krev, jako bych od ní měla zarudlou celou paži. Sakra. Slyším slova. Prý bude brzy konec. Ale ne, jen můj vnitřní hlas si se mnou znovu hraje. Dlouze mi vypráví pohádky o smrti. O její nepřekonatelnosti. Bojí se, abych jí nepřemohla. Pokouší mne a shazuje. Je neobyčejně těžkému čelit.
Pláču… Ba ne, jen cítím tíhu kapek potu, jak stékají po tváři. Ležím na tmavé kapotě omráčená rychlostí okamžiku, tou náhodou, jež mění mi život. Asi se mi to všechno zdá. Vím, jsem bezmocná. Nedokážu čelit zásahům z nebe. A to mne zabíjí.
Protože já vždy uměla přemoci ten vnitřní podlý hlas, ale dnes není šance. Můj mozek usíná, ztrácím citlivost v končetinách, chladnou mi konečky prstů. Tak tedy dobrou. Loučím se a vzdávám. Ale ne zbaběle. Jen proto, že žádná vůle nemá sílu přemoci osud. U n t i t l e d .