Ve zdech, v drápech, v dírách a v jeskyních
v noci za barikádou tvých snů.
Je krásná jako kadibudka v končinách dnů,
jako vichřice pleskající nocí.
Tak krásná, tak bdělá, tak plná bezmoci
všedních kroků vzdalující se v chlácholivém nekonečnu
Tvých očí

Dopadáš na dno a cítíš těn chlad,
těkající pohledy kočičích hlav,
které se ti vysmívají chraplavým skřehotem
jako ty ses kdysi vysmívala mně
když svět byl ještě domovem

Ten smích cinká jako mince o zem
v naší sámošce... Vzpomínáš?

Pobíháš ránem, které jednou zmizí
a nestojíš o pohledy tupých ovcí,
které tě zdeptanou jak setřelý los
budí ze snů. Noc co noc

Pak zhmotňují se křivky nahých žen
a výkřiky ze snů přerušují tvou bdělost
v propadlišti mrtvých můz
Den co den

Chceš, toužíš, ale ona stále jako ze sna
vystrkuje svou tak nehmotnou čerň
a ty stejně jako dříve ona
cítíš naději nových výkřiků
v pavučinách černající naděje

A ona jako že se nic neděje
vystoupí ze stínu tvých řas
a steče na koberec plný tvých,
teď už bývalých, nás.