Občas. Když vidíš věci jinak. Jsi pro lidi blázen. Co když je to naopak?

Nemusí být nutně blázen ten kdo vidí věci otevřenýma očima a míří přímo k nějakým cílům. Nemusí být blázen ani člověk co „věří na víly“, jelikož pro něho to může být opěrným bodem.

Ono říci o někom, že je blázen je snadné. Definovat, proč jsme to o dané osobě řekli je těžší. V tomhle šíleném světě musí být každý trochu blázen a psychopat aby vůbec přežil. Je spousty nevysvětlitelných úkazů, které někdo viděl a nedovoluji si tvrdit, že to byli zrovna blázni. To, že má někdo trošku více otevřenou mysl a vnímání o něm nevypovídá špatně.

Osobně jsem si vždycky přál být něco víc než člověk. Pomáhat lidem a poslouchat co je trápí. Pořád jsem člověk, ale lidem naslouchám i přesto. Sice. Bylo by někdy od věci řešit své vlastní starosti, ale k tomu se nemám poměrně dlouho a nehodlám na tom nic zásadního měnit.

Vždy jsem říkal, že jsou věci, které se nedají vysvětlit. Věci v mém životě. Dokonalé a nepředstavitelné. Strašidelné a tajemné. Kdo má život v poklidu bez nějakých výkyvů?

Život bez starostí „blázna“ v nás, by nebyl životem. Pochmurný a nudný, bez žádné „šťávy“. Občas není na škodu otevřít oči toho dítěte v nás a chovat se bláznivě. Dospělé záležitosti řešme s grácií a ostatní věci hoďte za hlavu. Občas se musíme umět radovat z maličkostí, protože to jedině upevňuje toho malého rošťáka nebo princeznu uvnitř Vás.

Já osobně sám sebe za blázna považuji, věřím v různé věci a různé věci dokáži vidět. Třeba je to mou představivostí nebo jen tím bláznivým děckem uvnitř mě.

Není potřeba být vždy ten dospělý.

PerfectiOn.