Zase se probudila v křeči. Drsné ráno. Spát tři hodiny po tom všem zdálo se jí zcela nemožné. Nedokázala si připustit vizi dalšího dne s odrovnaným tělem, skleslýma očima a nepořádkem v duši, který se snažila dennodenně uklízet. Avšak marně. Její tělo bezvládně leží na propoceném povlečení a jen čeká, aby mohlo negativně a absolutně hned reagovat na jakýkoli pohyb či jen myšlenku na v té chvíli tak nepředstavitelnou aktivitu. Cítí se příliš slabá, chybí jí síla žít. Ve vzduchu by mohl viset otazník skrývající otázku: „ Kdo to způsobil?“ Ovšem tato záhada se jasně rýsuje v její mysli a neváhá devastovat jakékoli ostatní ideje. Což v podstatě znamená, že všechny její domněnky, plány a myšlenky pohltila nekončící obava skrytá v obsahu této otázky.
Mohlo by se to zdát jako rozplývající se přízrak, jež svou nevyrovnaností zasahuje nekonečně a opakovaně do její mysli, plánovaně ničí její pohodu, jistotu, naději na život a není schopen se vyrovnat s porážkou či neúspěchem. Nutí, touží a hraje si na něco nadpřirozeného. Snad na Boha, jehož síla a moc jsou nepřekonatelné a není přípustné, aby jim někdo odolal. Je nechutné, co se může vyvinout ze člověka, jehož tělo, duši i auru milovala tak dlouho. Ale opravdu věrně, důvěřivě. Stane se z něj zrůda, zvíře, hnus, jehož slova a chutě jí přivádí k šílenství, přestává důvěřovat sama sobě a ztrácí přehled o svém životě. Jeho drzost, hrubost a jakási nenávist, která je zřejmě, jak on hovoří, neodmyslitelně spoutaná s láskou, jí rozdrásává veškerou naději na svobodu a vnucují jí do těla pocit neustálé svázanosti, jejíž okovy jí z jeho iniciativy nepřestanou svírat snad nikdy.