Představuji Vám jednu ze svých povídek z mé sbírky "Ach, ti muži".

V kruhu svých ženských přítelkyň jsem nedávno dělala malý průzkum na žhavé a vždy aktuální téma ‚Čím tě muž zaručeně dostane.‘ V negativním smyslu myšleno. Odpovědí mi přišlo spoustu. Některé byly opravdu velmi zaujaté. Ale o tom celý ten můj průzkum vlastně byl. Získat co nejvíce podkladů k tomu, abych pak všem, které si tak srdceryvně stěžují, mohla dát také za pravdu a podělit se s nimi o svůj nemalý osobní příběh o Brouku Pytlíkovi.
Tak například má nejlepší kamarádka, přezdívaná z gymnazijních let po jednom nehezky vypadajícím savci, dnes bujará germanistka s kritickým pohledem na mužské tvorstvo jako takové, mi kysele odvětila:
„Jedna z děsně iritujících věcí na mužích je jejich motto Ono se to udělá samo. Nádobí se přece samo umyje, večeře uvaří, pokoj uklidí a nejhorší je, že ono se to samo vážně udělá, protože jejich partnerkám dojde trpělivost a tak to radši všechno udělají za ně.“
Jiného, trochu drsnějšího názoru je moje současná spolužačka z vysoké, mající silné feministické sklony a mezi kamarády známá jako ta, co peče perník. Doopravdy ho peče, vynikající.
„Nenávidím, když pijí a chtějí sex, když jsou neodbytní, otravní, primitivní a nízcí, když se snaží ženu zaujmout nějakou stupidní klišé hláškou, když si příliš dovolují, jsou to ubozí šovinisté a myslí si, že jim patří celý svět jenom kvůli tomu, že mají něco mezi nohama; když znásilňují a zesměšňují, když neznají význam slova ‚ne‘, když vyhrožují a ještě ke všemu páchnou potem.“
Padly samozřejmě i ty nejobyčejnější stížnosti na skrblictví. „Přece ti, miláčku, nebudu kupovat kytku, když do zítra stejně už uschne.“
Postěžovala si spolužačka z přírodovědecké fakulty na jednoho ze svých bývalých. Naopak maminka mého přítele zase pohotově zmínila fakt, jehož pravdivost musím stoprocentně potvrdit.
„Nejhorší je, když odpovídají na otázku otázkou.“
Takže místo prosté odpovědi na prostý dotaz se dostáváme do nekonečného reje z neznámého důvodu nezodpovězených myšlenek.

Ona: „Kde jsi byl dnes v noci?“ (zaujatě)
On: „Kde bych měl být?“ (otráveně)
Ona: „No, v posteli jsi nebyl. Tak kde jsi byl?“ (zvyšuje hlas, začíná být vzteklá)
On: „Ty mě špehuješ?“ (agresivně se na ni otočí a je jasné, že teď už z něj nic nevypáčí)
A konečná situace je naprosto předvídatelná. Žena v koutě brečí, muž na gauči mlčí, pije pivo a tiše fandí Spartě, aby manželku ještě víc nepobouřil. Tak to jde pořád dokola.

Triádu těch nejlepších stížností završila jedna z mých nejlepších kamarádek, extrovertka z genetiky, Nina. Zkušenosti s mužským pokolením má přemíru a vesele mi nedávno potvrdila tajemství, které jsem mohla jen stěží uhodnout.
„Nejvíc ze všech mě asi pobavil Oliver (Oliver – její tehdejší vážná známost), když chtěl, abych mu udělala babiččinu polívku. A když jsem se zeptala, co je to za polívku, tak mi řekl: Nevím. Ale babička ji dělá výbornou. Tak ji uvař!“
No, nezabili byste ho? To jsem ale ještě tenkrát netušila, jaký Oliver je doopravdy…
Abyste rozuměli, já, Nina i Oliver se známe už několik let. S Oliverem jsem se ale nikdy moc intenzivně nepřátelila, jeho duch se permanentně pohyboval na jiné vlně, než jsem byla vždy naladěná já, ale ničemu nevadila naše nepravidelná maximálně hodinová setkání na lavičkách v parku nebo v cukrárně. Olivera jsem měla spíš jako takového bočního kamaráda, kdyby šlo do tuhého, abych si alespoň s někým mohla vyrazit. Žádné intimnosti jsme si ze svých vztahů nikdy nesdělovali a on se také patřičně tajil informacemi o dívkách, se kterými se po rozchodu s Ninou, stýkal. Později jsem se dozvěděla, že spolu chodili několik let do tanečních a dostali se dokonce na tu vůbec nejvyšší taneční úroveň. Já prošlapala tolik střevíčků, že by mi rodiče mohli každý rok dávat nové pod stromeček a stejně by na celý nadcházející rok nevydržely. Ano, tanec byla moje láska. Zatímco některé kamarádky chodily do kin a divadel, na diskotéky a do vinoték se svými novými objevy, já radši chodila na taneční čaje a dychtivě se pokoušela nalézt tanečníka, který by měl něco v hlavě a zároveň i něco uměl. Iritovali mě ti, kteří se vychloubali, že tancovat umějí, ale v momentě, kdy zazněla tklivá melodie walzu (nejprimitivnější tanec, který znám) najednou dostali obrovskou žízeň a zmizeli za pultem barového občerstvení. Jiní se zase omlouvali, že už musí jít domů, maminka určitě čekala s večeří. Když jsem se tedy dozvěděla, že je Oliver volný, rozhodla jsem se ho neprodleně lapit do svých tanečních spárů. Bylo na čase, potřebovala jsem parťáka a ne žádný střevo, co se pyšnilo svým uměním a nakonec se ukázalo, že všechno byla jen jedna velká lež.
Přibližně před koncem loňského roku mě svou nabídkou členství nadchnul jeden pražský amatérský taneční kroužek. Sice jsem v tu dobu měla docela napilno, zařizovala jsem si polovinu bytu úplně novou a peněz jsem měla také pomálu, ale od vidiny reálného tance s muži, kteří sdílejí mé nadšení, mě nedokázalo odtrhnout nic. Ani zdevastovaný byt, o který se přičinil můj malý bráška. Byl u mě s tatínkem v jednu adventní neděli zrovna na návštěvě a v matné chvíli nepozornosti mi skoro tři čtvrtiny bytu zapálil svíčkou z adventního věnce. Tatínek šel naneštěstí zrovna ven koupit nedělní noviny a tříletý Lukášek zůstal v obýváku sám. Já vařila v kuchyni oběd, když tu se z obýváku začal valit děsivý dým. Hořelo všechno – gauč, televize, stoleček a Lukášek uprostřed toho všeho nadělení řval jako pominutý, že mu shořela i jeho mašinka. Než přijeli hasiči, oheň se dostal i do půlky kuchyně. Zařekla jsem se, že se mi tohle už nikdy nestane. Lukáškovi nebylo co vyčítat, je to přece jen ještě dítě. Tatínek mu nařezal a řekl, že se to nedělá. A mně nezbylo nic jiného, než vytáhnout schraňované penízky na nové taneční botičky a šaty na latinu a začít s renovací. Jen, co jsem si zařídila nový gauč – v IKEI měli super slevy, zavolala jsem Oliverovi. Zrovna vařil.
„Ahoj, neruším?“ pozdravila jsem zvesela a v ruce nejistě tiskla informace o tanečním kroužku.
„Ahoj, nerušíš, zrovna si vařím večeři, ale povídej, co tě trápí?“
Ne že by mě něco trápilo, pomyslela jsem si, ale večeři bych si taky dala, mňam. Ozval se hladový žaludek.
„No, napadlo mě – pořád rád tančíš?“
„No, ano. Proč?“
Zaradovala jsem se.
„Našla jsem si náhodou na internetu nějaký taneční amatérský kroužek, mohli bychom tam spolu zajít na ukázkovou hodinu, co říkáš?“
„To víš, že jo, moc rád! Pořádně jim to natřeme.“
Hurá, zajásala jsem, ale pro jistotu se ještě zeptala:
„A jak jsi na tom s tancem?“
Co kdyby byl o hodně lepší než já? Tak ztrapnit jsem se zase nechtěla.
„Já umím všechno. Mám totiž takový všestranný talent od přírody, se mnou strach mít nemusíš. Prochodil jsem tolik tanečních, že nemám problém. Taky mám doma taneční hudbu, ve volným čase trénuju. Ale latina pořád vede. Nejlepší je jive a rumba, na tom můžeme stavět.“
Řekl to tak rychle a tak svérázně, až ve mně doslova hrklo.
„Týjo, to jsi dobrej, že sám od sebe trénuješ.“
Obdivovala jsem ho.
„To já tak dobrá rozhodně nejsem,“ přiznala jsem se bez mučení.
„Neboj, všechno doženeš. Přinejhorším se prostě necháš ode mě vést. A teď už musím končit, nebo se mi spálí americký brambory. Tak v úterý na Strašnický, jo? Zatím se měj, pa!“
No teda, vzdychla jsem si. Jedinej, kdo tady bude za blbce, budu stoprocentně já. Před spaním mi to nedalo a našla jsem si na youtube několik tanečních melodií. Přece se nenechám takhle zahanbit, když jsem si ostatně celou tu akci sama vymyslela. Padla jsem do postele v půl druhé ráno. Úplně vysílená.

Ono osudné úterý jsem si po práci sbalila batoh s botami a sukní.
Celá jsem se třásla z obav, které nastanou, až nám vedoucí tanečného kroužku řekne:
„Tak, ukažte nám, co umíte.“
Všichni současní členové kroužku se posadí na lavice po obvodu sálu a budou na nás zírat a komentovat všechny naše taneční nedostatky. Tedy hlavně ty moje, protože Oliver jim vytře zrak. Nině jsem nic neřekla, každopádně by jí to bylo stejně fuk; na obveselení si našla o pět let mladšího, ale určitě ne tak svědomitého a šikovného tanečníka a kuchaře jako byl její bývalý.
Na sraz přišel od deset minut později, ale hned se s grácií omluvil, že mu ujela tramvaj, když si kupoval v Rock Pointu nové lano.
„Lano? Na co?“ divila jsem se.
Jaktěživa jsem neslyšela, že by si někdo v lednu kupoval lano.
„To starý po bráchovi už bylo k ničemu. Teď mám nový a můžu pěkně lízt.“
Pochvaloval si.
„A kam lezeš? Já umím lízt tak maximálně po čtyřech.“
Zasmála jsem se spíš sama pro sebe hloupému žertu.
„No, někteří kolegové z práce říkají, že lezu lidem do zadku, ale ve skutečnosti se už dva roky aktivně věnuju horolezectví.“
„Páni, vážně? O tom mi Nina nikdy nic neřekla.“
„No, ono jí to taky nikdy moc nevonělo.“
„Téda, to jsi teda macho, Olivere, to bych já nikdy nesvedla.“
Od té chvíle se mi stal Oliver zbožnou ikonou.

Cestou k budově, kde se scházeli členové kroužku, jsem nedůvěřivě kroutila hlavou. Copak je Nina taková husa, když opustila kvůli nějakému neschopnému studentovi tak bezvadnýho mužskýho? Oliver mě ale ze snění za chvíli vytrhl:
„Ať nemluvíme pořád jen o mně, co ty vlastně děláš?“
„Ale, zrovna renovuju byt. A taky si chci koupit nějaké malé autíčko. Tudle jsem viděla takový krásný citronky. Ty každodenní výjezdy do práce vlakem, mi dávají pěkně zabrat.“
„Renovuješ? Tak to bych ti mohl s něčím pomoct. Natřít, uklidit, přestavit.“
Nabízel se aktivně. Nad jeho bezmeznou ochotou a činorodostí mi zůstal rozum stát. Nikdo z mých bývalých nebyl ani kapku jako on. Všichni jenom tupě čučeli na televizi, chlastali pivo, a když je člověk požádal o laskavost typu: Mohl bys dojít zítra na nákup? Jenom zafuněli a zdůraznili A od čeho jsi tu jako ty? Takový Oliver nebyl. Ne, takový by Oliver ani nedokázal být. Začínal se mi líbit. Všechny jeho nedostatky, kterých jsem si v době, kdy byl s Ninou, všímala, pro mě rázem zmizely. Ještě před vstupní halou jsme se políbili.
Uvnitř bylo téměř nedýchatelno. Sál se jevil jako malá, zapáchající tělocvična. Nechápavě jsem civěla na pár gymnastických kruhů zasahujících přímo do středu parketu. Na nich se dělají nějaké akrobatické kusy? Než jsem se ale stačila dopátrat odpovědi, přiskočila k nám vnadná ženština v rozevláté sukni.
„Tak vás tady vítám, vážení. Já jsem Magda. Říkejte mi Magdo.“
Potřásla si s námi upocenou rukou. Z jejího dechu byla cítit cibulová polévka. Postupně nám představila přicházející mladé muže a ženy. Všechny byli starší než já. Při pohledu na Olivera si mě ještě více měřily. Jejich tanečníci byli trochu obtloustlí.
„Ahoj, já jsem Honza.“ Přiběhl ke mně jeden z nich. Obarvený blonďák s předkusem. Podívala jsem se na svého nového přítele a spiklenecky na něj mrkla. Z téhle bandy byl rozhodně nejhezčí. Magda spustila z magneťáku hudbu. Walz.
Oliver se na mě beze slova podíval. Mlčel. Chvíli jsme vedle sebe stáli jako dvě tvrdá y, když pak k nám Magda doběhla se slovy:
„Tak ukažte nám, co umíte.“
A bylo to tady. Nebála jsem se. Věděla jsem, že Oliver má všechno pod kontrolou. Ostatní páry už vystartovaly. Hudba plynula jako voda. Začínala jsem být nejistá. Proč mě nechytne do tanečního držení? Proč tak netečně stojí?
„Olivere, musíme jim ukázat walz,“ zašeptala jsem mu do ucha.
„Jasně…Tak se mě nějak chyť.“
„Jak to myslíš, nějak?“
Chvíli jsme naproti sobě stáli a mě začala docházet, pomalu ale jistě, jedna zásadní věc.
„Je to walz, tak mě prostě chyť a tancuj,“ řekla jsem teď už s neskrývaným vztekem. Můj vztek bylo ale spíš převlečené zoufalství. Neumí tančit, blikalo mi v hlavě. Obyčejně mě obelhával. Co si chtěl sakra dokazovat? Pokoušela jsem se jeho kroky směrovat podle mých, ale nic nepomáhalo. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních, ze strany jsem viděla Honzu, jak stojí, ruce zkřížené na prsou a něco Magdě šeptá. Jsem pitomá, pitomá káča, nadávala jsem si.
„Tak tancuj, otoč se. Šup, otočka, pivota, spina, né levou, ty jdeš pravou. Znova – otočka, pivota, spina, teď pravou a dozadu, drž rám, pořádně, nepovoluj, a otočka, křížení, ty dozadu, DOZADU, ne dopředu, pravou a šup, teď telemark, rám, drž rám, paže nahoru….né, obráceně, záklon, ne telemark, pivotu, pomalu, tancuj pomalu, prohni se v zádech a křížení…“
Nic nepomáhalo. Táhla jsem ten bezvládný kus těla za sebou jako pytel brambor. Najednou hudba ustala. Někdo se opravdu slitoval, říkala jsem si a styděla jsem se tak, že jsem o přestávce popadla své věci, ani jsem se samým studem nerozloučila a utekla ven. Panebože, honilo se mi hlavou. Jak mi tohle mohl udělat?! Stála jsem před budovou. Za chvíli mě udýchaně dohonil. Zle jsem se po něm podívala. Hloupě civěl do země. Co mi asi teď poví, darebák?
„Ty jsi naštvaná?“
„Ne, nejsem naštvaná.“
„Tak co se děje?“
„Nic se neděje.“
„Tak proč se mnou nemluvíš? Co ti je?“
„Nic mi není.“
Pravděpodobně vyčerpal všechny své logické otázky na dopátrání se mého záhadného chování, pomyslela jsem si. Pěkně ho nechám si všechno sežrat. Za ten taneční trapas si to zaslouží.
„Tohle mě fakt štve.“
Já ho snad štvu? Začíná se ve mně vařit žluč.
„Jo tak JÁ tě štvu?!“
„Ale né!“
„Nejsem naštvaná, nic se neděje, nic mi není, ale z toho, jak ses zachoval, jsem smutná.“
„Takže jsi naštvaná.“
„Ne, nejsem naštvaná!“
„Promiň, třeba nejsme tak sladěný v tanci, ale v jiných věcech budeme.“
Nadhodil, políbil mě na čelo a chytl kolem pasu.
„Příště to bude lepší, uvidíš.“
Sliboval. Ale žádné naše taneční příště už nebylo. Snad aby mi celou moji srdeční újmu vykompenzoval, koupil mi malého citronka. Měl světle zelenou barvu a pohodlná sedadla.
A rázem jsem zapomněla na to, jaký je Oliver strašný Brouk Pytlík. O dva týdny později, kdy nám to spolu, mimo tanec samozřejmě, dokonale klapalo, jsem se rozhodla připravit pro moje rodiče, žijící v Plzni, takovou malou gala večeři u mě doma. Byt ještě neposkytoval určité druhy nábytku, jako byly police nebo křeslo, ale jinak byl vybavený kompletně. Na všechno jsem si půjčila, takže teď mě čekaly nejmíň dva roky splátek. Ale to mě netrápilo, hlavně že jsem se opět mohla pyšnit pohodlným a útulným rodinným zázemím.
„Myslíš, že bys zvládl uvařit nějakou delikatesu? Mohlo by to být třeba nějaké menu o čtyřech chodech. To mají naši nejradši.“ Navrhovala jsem milému.
„Anebo si něco dobrého vymysli sám,“ zmínila jsem, když se na můj nápad moc netvářil.
„Něco vymyslím, nemusíš se bát.“ Řekl s úsměvem.
„Ještě mi, Kačenko, řekni, kde tady najdu nějaké drobné, kdybych potřeboval něco dokoupit.“
Něžně mě políbil do vlasů.
Usmála jsem se, jakého to mám hodného přítele. Stará se. Ukázala jsem mu šuplík v obýváku.
„Tady je všechno. Jdu si jenom vyřídit něco do školy. Tak za dvě hodiny budu zpátky.“
Zamilovaně jsem ho objala. Ach, jak je láska slepá.
„Miluju tě,“ zašeptal mi těsně před tím, než jsem odešla. Bylo to taky to poslední, co jsem od něj slyšela.
Asi za hodinu a půl mi celá zděšená volala sousedka z patra pode mnou, že mi shořel celý byt. Celý! Oliver zřejmě nebyl takový kuchař, za jakého se považoval. Jednoduše nechal všechno na sporáku a šel se povalovat na balkon. Když začalo v bytě hořet, nenamáhal se někoho zavolat. Popadl klíčky od mého auta (proč bych jezdila do školy autem!) a ujel. Mě nezbylo nic. Peníze, pokud je on nevzal, tak jako všechny cenné listiny, shořely. Shořelo do puntíku všechno. A že mě miloval? Čert aby ho i s tím jeho vychloubáním vzal. Už se mi nikdy neozval. Jeho všestranný talent od přírody mi zničil od základu všechno, na co jsem mnoho let šetřila, abych mohla vůbec přežít.

Měsíc s takovým Broukem Pytlíkem se mi stal tak výbornou zkušeností ve sféře vztahů, že o tom snad napíšu knihu, abych si vydělala na zařízení nového bytu a varovala důvěřivé dívky před muži, kteří říkají, že všechno umějí, ale ve skutečnosti jsou k ničemu. Nebo snad k ničení? Ano, Brouci Pytlíci – práce všeho druhu.