Mlčky sedíc jako strašpytel na tebe koukám, na onu honosnou bránu. Z téhle strany vypadáš tak pevně, neohroženě, cize. Přesto jakoby tvá obrovská vrata dýchala a proudila jimi stejně jako mnou teplá krev. Není tady ani kliky, tedy zřejmě ani cesty zpět. Ale já je slyším, vzduchem se nese přes bránu jejich smích, jejich nekonečná zvídavost a nevinnost. Jenže ten pocit bezpečí, nedobytného hnízda, kam jsem mohla kdykoli strachy zalézt, teď střídá nejistota, prázdnota, samota a strach ze zdejšího světa, světa za branou. Všichni tady zamyšleně a utrápeně dosedají do stínů košatých stromů. Neusmívají se, protože toho ví moc, ví toho víc, než kdykoli dříve chtěli. Necítí to příjemné teplo, které jim pozdně letní slunce rozlévá po tvářích. Po čelech jim tečou potůčky potu, které rozčíleně stírají dlaní. Každý sedí ve svém stínu sám, tak velkém, jak jen si mohli svými věčně prázdnými kapsami dopřát. Prohlížejí si své vrásčité dlaně, prsty zatlačují mozoly a těžce vzdychnou. Rozhlížejí se kolem sebe v touze být někomu na blízku, i když ví, že tady se mohou spolehnout opravdu jen sami na sebe. Tráva i nebe je pro ně šedé, bez vůně, hlavně když neprší a měkká tráva uleví jejich zmoženým zádům. Slunce zapadá a za tvými hradbami se ozývá volání k večeři. Rozběhnu se k vratům a pěstmi bouchám do tvého nelítostného dřeva, které mě od nich oddělilo. Chtěla jsem jen nakouknout, jak to tam venku vypadá a uspokojit tak svou zvídavost!! Vždyť jste mi říkali, že až bude čas, až budu připravená, dokážu tě sama otevřít. Nejsem připravená, chci zpátky... Chci cítit, jak mi přes hrdlo do žaludku teče teplý proud kakaa... Chci zase na líčku cítit hřejivou tátovou pusu na dobrou noc, chci, aby ta poslední věc co uslyším, než usnu, byl maminin hlas... Chci se zachumlat do peřin a nebát se nočních můr, protože je tady máma a táta a ti přece ta strašidla ze světa za tvými hradbami vyženou. Stmívá se, přikrčím se ke sloupu u tvých vrat a doufám, že si pro mě přijdou, že mě opravdu nechtějí tady nechat samotnou. Začnu si prohlížet tváře unavených ve stínů stromů, všichni s hořkým úsměvem vzhlížejí směrem k bráně... vlastně ne k ní, ale tam, kde jsem byla ještě před chvíli doma. Schoulí se do listí a sami sebe pochválí, že dokázali opět přežít... tady, kde se zítřka dočká jen ten silnější. Není zbytí, zvedám se a hledám si svůj strom, kde budu snad dlouhý čas uléhat, dopřávat tak svým zmoženým zádům, počítat každou prohlubeň na čele, cítit a proklínat mozoly na rukou, budou mě chladit věčně prázdné kapsy a budu usínat s pocitem nejistoty, co přinese zítřek... Teď už jsem si jistá, že mě nepustíš zpět do dětství, říct jim tam všem, jak je tady ve světě dospělých, že nic není tak jednoduché, jak se zprvu zdá, že není snad nic složitějšího než lidské vztahy, a že není nic smutnějšího, než naše pohledy domů za bránu.
Nemo