V poslední době mě mé okolí přunutilo přemýšlet nad lidmi a jejich chováním. Shodou okolností jsem se dostala do jiné společnosti než na jakou jsem zvyklá a všímala si do očí ale i do uší bijících rozdílů, které nejenomže ve mně vyvolaly obavy ale i zděšení, kam jako lidstvo spějeme. V porovnání s minulostí si všímám velkých změn v chování lidí. Jedu tramvají a matka řve sprostě na svoje dítě, lidé neřeknou prosté slovo 'zdovolením', když chtějí vystoupit, ale namísto toho do druhých bezeslovně vrazí a jdou dál. V obchodech prodavačky přestávají říkat už i 'Dobrý den' a co jsem si všimla, tak i mnoho zákazníků neřekne už ani slovo, když jde platit. Kam se poděla lidská slušnost? Stáváme se bezohledními vůči svému okolí či jen nechceme přijít do kontaktu s druhými? Pak se ale naskýtá otázka, proč vůbec inklinujeme k jednání, které nám přitom uvnitř vadí. Proč jednáme s druhými bez úcty a slušnosti?

Jednají lidé jinak, pokud se zrovna nacházejí ve společnosti lidí, kteří se chovají opačně, aby se jim přizpůsobili?

Tímto způsobem se chová spoustu lidí. Dalo by se říci, že i většina. Jakmile se s někým baví, kdo je slušný a slušně se vyjadřuje, přepnou a chovají se tak, aby se přizpůsobili. Pak ale narazí na nějakého hulváta a rázem je slyšet tolik sprostých slov, že kdyby to slyšely naše babičky, řekly by nám, ať si jdeme vypláchnout pusu. Já osobně nemohu sprosté lidi vystát a v jejich společnosti se cítím nepříjemně, přesto si všímám kolik lidí sprostých je a často i jen tak na ulici, když do nich nepozorovaně vrazíte. Nemluvě o řidičích a jejich nadávek mezi sebou.

Mění se chování lidí podle situace do jaké se dostanou?

Teď ale z jiného soudku. Poznala jsem jednu paní s malými dětmi. Chlapeček je zvídavý malý kluk, který se těší ze života, ale jedno mu chybí- nemá si s ním kdo hrát a doma si ho nevšímají. Ona paní kdysi bývala úžasná žena a ještě lepší matka, která věnovala rodině vše, co mohla. Pak se ale ocitla v situaci, kdy je bez peněz, opuštěna manželem s dětmi na krku. Čeho jsem si všimla je ta šílená změna, která nastala. Ona paní, která v životě nebyla sprostá a nesnášela, když v jejím okolí někdo sprostě mluvil, teď od rána mluví jak dlaždič a dětem se už tolik nevěnuje. Děti to samozřejmě doma slyší, tak pochycují některá slova. Kdykoliv jdu k nim na návštěvu, děsím se toho, co opět uslyším. Přirozeně chápu, že jejich situace není lehká, ale věnovat se dětem je přeci to nejdůležitější. Mrzí mě, když vidím, jak malý chlapeček dokáže stěží mluvit bez toho, aby mu bylo rozumět a chce si zoufale s něčím hrát, zatímco jeho máma sedí na gauči, v ruce mobil a od rána do večera je na facebooku. Všimla jsem si, že raději řeší okolí ve virtuálním světě nebo sebe než, aby se věnovala svým dětem. Své děti raději posadí k počítači ke hrám, což je další věc. Kladu si otázku, co z těchto dvou dětí vyroste? Budou jen mluvit sprostě a od rána do večera vysedávat u počítače? Budou mít vůbec nějakou motivaci jít do práce či se zajímat o druhé? Já sama jsem byla vychovávána ve slušné rodině, kde se sprostě nemluvilo. Na počítač jsem mohla jen na chvíli denně, když ale vidím dnešní děti, jak místo na hřišti tráví své dny sezením u počítače, říkám si, jak se z lidstva pomalu ale jistě stávají nespolečenští lidé. Možna toto je odpověď na mou otázku a lidé se stávají bezohlední touto dobou. Proto jsem já neskutečně vděčná svým rodičům za mé dětství, za to, jak se mi věnovali, jak jsme jezdili na výlety neustále spolu komunikovali či jak jsem chodila na hřiště za barákem a byla neustále ve společnosti jiných dětí. Oné paní ze srdce přeji, aby to byla opět ona a aby ze svých dětí vychovala slušné lidi, na které by jednou mohla být pyšná.

Měli bychom si uvědomit, že děti jsou naše budoucnost a to, jak s nimi mluvíme a jednáme se jednou bude odrážet v jejich projevu. Dítě, které neustále sedí u počítače možná nekouří před školou s ostatními spolužáky, zato ale si nevytváří žádné přátelství a nekomunikuje s druhými.

Jednou mi jedna paní řekla, že své děti vychovala tak, aby ji nikde neudělaly ostudu, až vyrostou. Něco na tom bude :)