V našem životě nastanou chvíle, které se nám vryjí do paměti a my vlastně nevíme proč..
Psalo se 9.května léta páně 2011, právě zapadalo slunce a já si vykračovala ze školy domů. Měla jsem pár hodin po maturitě, v ústech vínové aroma a v hlavě spoustu otázek, co si vlastně počít se životem dál. Jedna veliká etapa mi skončila a já jen bezradně tápala ve tmě, kterou cestou se vydat dál.
Byl to jeden z těch nádherných skoro letních večerů, kdy vás ještě trochu zlobí chlad, ale přitom už se na vás sluníčko směje o něco déle.
Vyzula jsem si lodičky, které mě začínaly tlačit a štrádovala si to domů cestou, kterou obvykle nechodím.
A v tom nastal ten moment… Myslím, že ho vlastně nedokážu tak dokonale popsat, protože smysly na papíře nefungují, ale byla by škoda se o něj nepodělit.
Procházela jsem kolem staršího rodinného domku, z garáže bylo slyšet staré, chrčící rádio, písnička Hany Hegerové – Vana plná fialek, na plotě před domem seděla mourovatá kočka a v nose jsem zacítila štiplavou vůni šeříků. Jsou to ta klišé, o kterých čteme v románech, ty kouzelné popisy prostředí..Ale mě všechny tyto věci spolu s krásně oranžovým zapadajícím sluncem a bílým vínem kolujícím v mých žilách daly pocit, že na světě je hrozně krásně a je vlastně jedno, kam nás osud zavede.
Nejdůležitější je, abychom byli šťastní a uměli si tyto okamžiky vychutnat plnými doušky.