Jednou mou příležitostnou brigádou bylo dotazování se lidí v Kauflandu. Každého zákazníka, který prošel pokladnou, jsem se snažila „odchytit“ a vyzpovídat ho. Obrovská mapa Ostravy v jedné ruce, v druhé Blackberry a nucený úsměv na tváři. „Dobrý den, mohla bych vás zdržet na minutku? Bude to jen pět otázeček.“ První den se lidi ještě zastavili a odpovídali, další dny už přede mnou a před ostatními s plastikovými vizitkami na tričkách utíkali. Po několika dnech stání na nohou a pitomého žvanění jsem si připadala jako robot. Mozek jsem měla v režimu off, z úst mi šly věty nějak samy. Na to, že šly nesprávně, mě upozornila jedna postarší paní seriózního vzezření. Nechala mě domluvit, odpověděla mi na otázky, dál si balila nákup do tašky na kolečkách. A pak se na mě podívala a řekla mi, že všechno je v pořádku, akorát mě chce upozornit na jednu chybu. Vypadám prý jako studentka gymnázia, a proto bych se té chyby měla vyvarovat. Zastavila jsem totiž tuto zákaznici slovy: „Dobrý den, mohla bych se vás zeptat na pár otázeček?“ A samozřejmě že zeptat se na otázky je naprosto (ale naprosto!) špatná formulace. Tak mi dobrácká paní poradila, že mám používat spojení „položit pár otázek“. Mile jsem se usmívala, souhlasně pokyvovala hlavou, jakože si její radu beru ke svému gymnaziálnímu srdci a fakt, že právě studuju pátým rokem na vysoké škole obor český jazyk a literatura, jsem samozřejmě odsunula na samé dno mé nevzdělané duše. A co jako?! (Vzpomněla jsem si na hlášku, kterou jsme měli na stužkách v maturitním ročníku – Maturita? … A co jako?) I když studuju češtinu na vysoké škole, přece to neznamená, že budu mluvit bezchybně jako mluvnice, že prostě už nikdy nemůžu udělat chybu!?
Pokud by to tak bylo, jakože většina lidí si to myslí a žije s těmito předsudky, pak by se měl zlynčovat třeba režisér Filip Renč, jenž natáčel spoty Nemyslíš, zaplatíš pro ministerstvo dopravy a přitom měl sám nehodu se svým Subaru, s kterým naboural jiné auto a od místa nehody ujel. Policie Renče chytila až u autoservisu, kde mu zabavila řidičský průkaz a kde se režisér odmítl podrobit dechové zkoušce na alkohol. Je toto morální? Natáčet odstrašující a varující videa o alkoholu a drogách za volantem, (ne)používání bezpečnostních pásů, hazardním předjíždění a střetu auta s kočárkem a pak sám udělat něco takového? A co ministr dopravy Vít Bárta? Jak je možné, že přišel o řidičský průkaz? Opravdu ztratil espézetku ze svého skromného Maserati na polní cestě? A co nedávno zemřelý sexuolog a manželský poradce Miroslav Plzák? Všem okolo radil, jak přestát manželské judo a sám se rozvedl. (Fámy uvádějí, že až pětkrát, ale bylo to zřejmě jen jednou. Oficiální manželky měl jen dvě, z toho ta první toužila po profesní kariéře, s čímž doktor nesouhlasil, chtěl mít doma puťku.) Ironie osudu? Nebo jen pouhý život a s negativními předsudky bychom se měli brzdit?