Většina dívek si přeje být krásná a mít ideální míry jako ty nejznámější top modelky z obálek časopisů. Jenže co je vlastně opravdový ideál? Je známo, že kdysi byly ideálem krásy jedině korpulentní dámy, které s velikou oblibou zpodobňoval malíř Peter Paul Rubens. Postupem času se ideálem krásy stávaly ženy hubenější a hubenější, až mnohokrát zanikaly božstvem darované ženské rysy, až se staly „krásou“ vyhublé, nezdravě vypadající dívenky. Naštěstí lidé dostali rozum a v mnohým zemích dnes módní návrháři odmítají vpustit na molo podvyživené modelky. Znovu se pomalu objevuje krása ženského těla. Trendy se však neustále mění, takže nemůžeme s přesností určit, co je ten pravý ideál.
Ani kdybychom se zeptali pánů tvorstva, jak si představují ideální krásku, určitě bychom se nedočkali definice krásy. Názory mužů na toto téma se totiž často liší.
Jedna skupina touží po dlouhonohé, opálené krásce s mírami 90-60-90, jiní dávají přednost usměvavým lolitkám, další zas mají rádi ryze slovanské tvary. Řadě mužů však nejde ani tak o vzhled, ale spíš o to, co nosí slečny v hlavě.
Mnohým z nás se může zdát, že ideálem krásy je něco perfektního, ale opak je pravdou. Právě zdánlivé chybičky na kráse se nám líbí. Takže když si mnohé z nás stěžují například na příliš malé uši, velké oči, malinkatý nos, vysoké čelo, baculatou postavu, malý vzrůst nebo třeba tenké rty, často netušíme, že právě tyto drobnosti mohou lidem připadat výjimečně krásné. Krásné je právě to, že jsme každá jiná
a chtít vypadat jako někdo, kdo je na většině fotek navíc počítačově upravený je přeci nesmyslné.
Myslím si, že za svoji výjimečnost by se neměl nikdo stydět a raději ji svým způsobem zdůraznit a být na ni hrdý.