Mnozí filozofové po dlouhá léta svého života pátrali po nejrůznějších jevech, jejich tvrzení a výroky jsou dnes zapsány do filozofických příruček, slovníků, citátů. Mne při každém jejich opakovaném přečtení či malém pokusu o vysvětlení zásadní podstaty věci napadá stále stejná a ta samá krátká otázka: Proč?

Nevysvětlitelný fakt já nedokáži pochopit a znovu a znovu se pokouším zamýšlet nad chápáním filozofa, což vede ke značné ztrátě času, jelikož nikdo nedokáže přijít na rozumnou dostatečně vysvětlující odpověď. Neustále a nepřetržitě mě napadá jen: Proč? Proč? Proč? Jeden by se z toho zbláznil…

Z mnohých výroků nedokáži přesně vystihnout pointu, tedy zásadní význam, který je pro výrok základním kamenem.

„Co je blažené a nesmrtelné, ani samo nemá starosti, ani jinému jich nepůsobí, takže je nepojímá ani hněv, ani přízeň, neboť všechno takové je projevem slabosti.“

Epikúras

Tento výrok se pravděpodobně týká nesmrtelnosti řeckých Bohů, ovšem napadá mě další otázka, proč přízeň nebo hněv je projevem slabosti? Říká se sice, že kdo se ustavičně hněvá a zlobí, snižuje a shazuje sám sebe a staví svou osobu na nižší úroveň, ale přece…Je tam to ale…

Filozofie je pro mě nezodpovězená otázka, nevyřešená a jen z půlky dopočtená těžká matematická úloha bez kloudného řešení. Jakmile se nad problémem začne člověk zamýšlet, hloubání ho přivádí z extrému do extrému a filozofie ho polapí do svých spárů. Člověk se topí ve vlastních nápadech, otázkách, myšlenkách a k čemu dojde? No přece znovu k dalšímu záhadnému proč… Je to bludný kruh a lidé, kteří se chtějí dostat filozofii na kloub, se stávají bludnými „ztroskotanci“.
Tak proč je vlastně filozofie nevyřešitelná věda?