Co nestihneš za života, stihneš po smrti

Titul této (pseudo)úvahy se vám možná zdá trochu bláznivý, scestný, nelogický. Ale věřte, že zas až tak bláznivý není. Panuje léto, každý chce být schlank do plavek, někteří podstupují liposukci, jiní tvrdě cvičí doma i v posilovnách. Proč? říkám si. Teď si prostě žijme, jak jsme a po smrti nám tu liposukci udělají pozůstalí. Divné řeči, říkáte si? No představte si, že jednomu Rumunovi se to stalo. Byl to snad nejobéznější Rumun, jakého kdy Rumunsko mělo. Ve svých čtyřiapadesáti letech zemřel na selhání funkce většiny orgánů, zrovna když ležel v nemocnici a čekal na podvázání žaludku. A protože byl tak obrovský a objemný, chudí (ve smyslu nemajetní) pozůstalí se rozhodli, že mu nechají odsát tuk, aby se nebožtík vlezl do normální rakve. Rakev pro obrovské lidi je prý drahá a musí se vyrobit na zakázku. Kdežto liposukce nebožtíka vyjde lépe, aspoň si myslím, že si to pozůstalí spočítali. A co s tukem? Ptáte se. Ten chtějí zpopelnit a uložit do urny. I když nevím, co z takového odsátého lidského tuku po kremaci zbude.
Když se tato zpráva objevila na internetu, okamžitě se objevily ohlasy čtenářů. Jeden z prvních napsal, že by se na odsátém tuku nebožtíka mohly smažit řízky na pohřební hostině. S tímto morbidním a zvrhlým návrhem nesouhlasily desítky dalších čtenářů, jiní byli shovívavější a brali to s humorem. Mě připadá celý tento případ dosti humorný. Ona vynalézavost pozůstalých někdy nezná mezí. Jsou notoricky známé vtípky o tom, jak mrtvého dědečka nebo babičku vystavovali za oknem ve dnech, kdy pošťačka nosila důchod. A když uvážíme, že většina vtipů vzniká ze skutečných životních situací, pak musíme dát za pravdu tvrzení, že vynalézavost lidí někdy nezná hranic.
Tak mě napadá, že co člověk nestihne udělat za života, udělají za něj pozůstalí po jeho smrti. Nevím ale, jestli se někdo doplahočí s mou urnou do Francie, kde jsem dosud nebyla, a kdyby se náhodou stalo, že bych se do ní podívat nestihla. Kdo ví. Ono je to vlastně „plnění posledních přání“. Nebo možná ne posledních, ale prostě přání, která člověk má a měl a nestihl si je splnit. Takže je možné, že lidé budou cestovat s urnami, vzniknou podniky, v nichž budou zaměstnanci nebožtíky stříhat (třeba dohola, bylo-li to přání někoho, kdo to za celý svůj život neuskutečnil), přebarvovat jim vlasy bláznivými „crazy“ barvami, budou provádět všelijaké plastiky – zmenšovat nosy a zvětšovat prsa, přišívat odstávající uši, piercingovat. Některá přání ale hravě zvládnou pozůstalí, aniž by využívali speciálních podniků. Třeba chtěl-li nebožtík skočit z letadla, bude to muset podstoupit někdo z jeho potomků. Pěkně si objedná seskok z letadla, vezme si pod paži urnu a jde se na to. Horší by to ovšem bylo s rakví. Nebo třeba takové potápění, s urnou by to ještě šlo, ale s rakví? Nebo měl-li někdo třeba přání naučit se jezdit na snowboardu. To se pak také musí někdo z pozůstalých vydat na hory s urnou, s rakví je to opět jaksi nepřijatelné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nic není ztraceno. Co nestihneme za života, snad za nás někdo vykoná po smrti. A za další… měli bychom preferovat kremaci. Mysleme na naše potomky, jak obtížně by se jim plnila naše přání, museli by všude s sebou tahat naši rakev.