Dnes už si ten den pamatuji jen mlhavě. Přesto byl tehdy tak významný a jedinečný… Můj první školní den! Byla jsem asi o polovinu menší a o polovinu mladší a hlavně, vůbec jsem nevěděla, co slovo škola vlastně znamená. Těšila jsem se na něco nového a zároveň jsem se toho samého obávala. Mé první školní krůčky byly nesmělé a plné otázek: „Bude se mi tam líbit? Budou tam na mě hodní? A když ne, můžu aspoň někam utéct?“ Často jsem myslela na to, jak se tam naučím číst a psát, a víkendová rána budu sedávat s tatínkem u stolu a číst mu ty jeho sportovní rubriky, které má tak rád. Ta představa se mi zamlouvala, představa, že budu jakoby ještě blíže lidem, které mám ráda – budu umět to, co umí i oni, a navíc, tatínek s maminkou na mě budou jistě velmi pyšní, až se to všechno naučím. První školní den - vstup do světa dospělých?
Už si nevzpomínám, jaké bylo počasí, když jsme s maminkou těsně po půl osmé ranní vycházely z domu. Vím jen, že se na mě stále usmívala a říkala, že se mi ve škole bude jistě líbit. Za dřevěnou brankou a pár vysokými kaštany se schovávala tehdy tak obrovská stavba. Cítila jsem se hrozně maličká, když jsem na ni pohlédla. Do třídy mě zavedla sympatická paní učitelka s milým úsměvem. Celý ten školní den jsme si povídali, hráli hry a poznávali se se svými spolužáky. Slovo spolužáci je opravdu na místě, neboť první třídu v Hrádku, kde začala má povinná školní docházka, navštěvovalo jedenáct kluků jako buků a já, jak paní učitelka vždy s úsměvem podotýkala – růže mezi trním. Mezi kluky jsem si však brzy zvykla a místo hraní s panenkami jsem s nimi v létě jezdila na kolech a v zimě sáňkovala. Na těch pět let strávených objevováním písmenek, čísel a dozvídání se spousty pro mě tehdy revolučních a fascinujících věcí, budu vždy vzpomínat v dobrém.
Naše malá hradecká školička byla opravdu příliš malá na to, aby ji navštěvovaly děti od první do deváté třídy, řečeno „školsky“, byla určena jen pro první stupeň. Další krůček ke vzdělání byl spojen s nádhernou školou ve vedlejší vesnici. Přímo neskutečný byl pro mě, jakožto mladou dvanáctiletou teenagerku, fakt, že jsem měla každé ráno sama cestovat vlakem. Sama! Dneska už se jen v koutcích pousmívám nad strašidelnými představami, které se mi honily hlavou při vystupování: „Co když se dveře neotevřou? Pojedu dále a ztratím se někde daleko..! Nebo třeba, co když při vystupování z vlaku zakopnu a spadnu do kolejiště?“ Panečku, to byly starosti! A přitom stačilo pár zkušebních jízd a brzy jsem se stala suverénní cestovatelkou. První prohlídku nové školy mám spojenu s úžasem. Velké místnosti, všude nové vybavení, krásné dřevěné lavice, multifunkční učebny, a jako třešnička na dortu - bufet, vybavený samými dobrotami všeho druhu. Pro mě a mou dnes už nejlepší kamarádku Kláru, se kterou jsme si od první chvíle „padly do oka“, to bylo ideální místo trávení nejen velkých přestávek. Není divu, že jsme si hned zamilovaly vlídnou tvář paní prodavačky Šwarcové, která měla po čase dokonalý přehled o tom, co nám chutná. Na nové škole se mi líbily možnosti, které nabízela. Ať už to byly nabídky kroužků, různé soutěže nebo příležitostné akci, každý měl šanci si najít to „své ořechové“. Moje pozornost spadala do okruhu zpívání a recitace a s pokorou můžu říct, že jsem čas od času slavila i nějaký ten úspěch. A asi jako každý mladý student jsem si oblíbila tzv. odpočinkové předměty – hudební, výtvarnou a tělesnou výchovu. Předmětem, který mi moc nepřirostl k srdci, byla matematika. Škodolibě mě těší myšlenka, že dokonce Einstein z ní jednou propadl.
Nyní jsem v devátém ročníku, je mi patnáct let a mnohdy bych byla ráda, kdyby mi bylo zase pět. S přibývajícími léty přibývá i starostí. Člověk se stává zodpovědných sám za sebe a výsledky svého jednání. Přesto mi ta školní léta spojená i s touto vzrůstající zodpovědností mnohé dala. Celých devět let jsem byla svým způsobem vychovávaná lidmi, kteří měli na srdci, abych byla vzdělanou mladou dámou s budoucí perspektivou. Každý mi dal kousek sebe sama, každý kousek byl odlišný, ať už se to týká znalostí, tak rad do života. S nadsázkou řečeno, umím psát víceméně bez chyb zásluhou paní Hudečkové, jedna a jedna už si taky dám dohromady, vím, že neodletím do vesmíru, protože působí určitá gravitační síla – to mě zase naučila paní Chýlková. A takhle by mohla pokračovat dál a dál…
Závěrem svého ohlédnutí za minulými léty, na které budu vždy láskyplně vzpomínat, bych chtěla poděkovat každému jedinému člověku, se kterým se zkřížila má školní léta. A proto Vám, vážení páni učitelé a paní učitelky, paní knihovnice, paní bufetářky, paní uklízečky, mí drazí spolužáci, s úctou vzdávám své díky, neboť právě díky Vám byly mé dny v prostorách školní budovy z velké většiny tak krásné. Až 31. června naposledy zazvoní školní zvonek, důkazem toho, že mi chvíle s Vámi budou chybět, bude nejedna slza…