Miloše Urbana není jistě potřeba představovat. Tento „český Umberto Eco“ se objevuje na pultech v knihkupectvích již několik let. Přesněji řečeno od roku 1998, kdy debutoval románem Poslední tečka za Rukopisy. Tuto knihu vydal nejdříve pod pseudonymem Josef Urban a teprve v roce 2005 se objevila pod jeho pravým jménem. O rok později oslnil české i zahraniční čtenáře výjimečným dílem Sedmikostelí, což je takový barokní strašidelný román. V roce 2001 napsal román Hastrman, za kterou získal cenu Litera za prózu. Z jeho dalších zajímavých děl vyzvednu Stín katedrály, román z roku 2003, a Santiniho jazyk, román z roku 2005. Loni napsal zajímavou novelu s názvem Pole a palisáda. Tato kniha se mi dostala do rukou a na jedno otevření desek i do hlavy. Přečetla jsem ji jedním dechem. Bylo to jednak tím, že je to krátká novela o sto dvaceti dvou stranách, a jednak také tím, že tento příběh o Libuši a Přemyslovi byl napsán velmi poutavě a čtivě. I v novele na první pohled „vlastenecké“ a historické dokáže Urban mistrně rozvinout své umění. Zasazuje do příběhu „strašidelné“ postavy – různé bogy, ďasy a děsivého kozla. Využívá nadpřirozena, tajemna a tak trochu drastičnosti. Vraťme se však k jeho tvorbě. Letos mu vyšel soubor deseti povídek s názvem Mrtvý holky, který byl také navržen na Státní cenu za literaturu. Několik prací bylo již otištěno v jiných souborných vydáních povídek různých autorů, některé publikoval sám autor v časopisech a novinách. Přesto však tato sbírka má pro mě zvláštní hodnotu. Ptáte se jakou? V omezené edici čítající pouhých 99 titulů vyšla tato sbírka v limitované ilustrované podobě se speciální vazbou. A jeden tento unikátní titul jsem dostala darem od kamarádky k svým posledním narozeninám, z čehož mám obrovskou radost ještě i teď, při psaní těchto řádků. Mohu-li soudit a vybrat nejlepší povídku z tohoto souboru, pak vybírám tu s názvem Smrtečka, která vyšla také v nakladatelství Listen v souboru povídek s názvem Už tě nemiluju. Je to napínavý a až absurdní příběh o muži, který se po letech setká se známou. Smluví si spolu rande. Jedou spolu na piknik, kde dojde ke kuriózní situaci, při níž svou známou zabije. Snaží se jí samozřejmě zbavit. Nejprve ji zahrabe do země, pak ji hodí do řeky, ale když vidí, jak ji voda unáší pryč, rozběhne se za ní podél břehu. U splavu ve městě ji před několika svědky vytáhne z vody a ona ožije. A nebyl by to Miloš Urban, kdyby nedodal, že ožije poté, co jí nějaká zatoulaná kočka od mlýna olízne obličej. Zdá se vám to morbidní? Nemožné? Přehnané? Proč ne. I taková je tvorba českého Umberta Eca, jak ho nazval Jakub Chrobák. Ale abych nestranila ostatním vynikajícím povídkám, musím dodat, že i další jsou velice kvalitní. Např. Běloruska, která opět šokuje čtenáře jednak dějem, jednak jednáním postav, jednáním tak trochu až eroticky zvráceným. A samozřejmě na závěr povídky nám autor vezme dech nečekaných závěrem, jak už to má ve zvyku. A na konec svého hodnocení ještě vynesu na pomyslnou horu slávy povídku Záznam rozhovoru se ženou středního věku. Celá tato povídka nemá víc než dva aktéry. Je napsaná v dialogu a nutno dodat, že v tak mistrném dialogu, že se až tají nad tou autorovou zručností dech.